|
|
|
Historie Brna sahá až do doby kamenné. Ale dobou kamennou nechceme začít. V době bronzové a železné sídlili na Moravě keltští Bojové. Lze předpokládat, že se už tehdy na Petrově hoře nebo na Špilberku nacházelo malé keltské "opidum". V té době by mohlo mít původ také jméno "Brünn", protože ve starých písmech (Schriften) se nachází označení města "Brinen" a "Brenen"; tato jména jsou podle keltologů jednoznačně keltského původu.
Začátkem stěhování národů byla Morava osídlena germánskými kmeny: asi 450 let Kvády, po nich asi 100 let Langobardy. Když Langobardi se svým vojskem hledali nový prostor, kde by mohli žít, táhli roku 568 po Kristu do severní Itálie. Část těchto Germánů, kteří již provozovali zemědělství, zde pravděpodobně zůstala jako zbytek velení, potažmo jako zásobovací základna. To byli pravděpodobně muži, kteří již nebyli schopni boje, nemocní a staří. Tak je vysvětlitelné, že slovanští Moravané, kteří přišli s Avary z východu mohli pozvolna a bez boje přijít na Moravu a přivlastnit si úrodné nížiny podél řek. Je možné, že zbytky germánských kmenů tvořily základ pozdějšího německého obyvatelstva.
Jeden pramen říká, že v době Velkomoravské říše (830-906), která byla založena Moravany, byl na Petrově hoře bavorskými misionáři zřízen kostel, který byl pravděpodobně vysvěcen apoštolem Metodějem.
V roce 1061 získává přemyslovský vévoda Konrád údělné knížectví Brno, "protože ovládá německý jazyk". Tato dochovaná zpráva je velice zajímavá; zřejmě už tehdy, tedy ještě před začátkem velkého osídlování východu Němci, mělo Brno vedle slovanského obyvatelstva už tolik Němců, že jejich počet byl určující. Jestli byli pozdními potomky Langobardů, nebo jestli je to způsobeno znovuosídlováním oblastí zpustošených vpádem Maďarů, zůstává otevřeno. Roku 1091 je Brno obléháno. Wilpirk(a), žena brněnského údělného knížete, bavorská princezna, šíří mír. Čechy a Morava byly od roku 950 lény Svaté říše římské národa německého. Bylo téměř pravidlem, že si slovanská knížata z politických důvodů brala za ženy německé princezny.
Německým císařem Friedrichem I. Barbarossou (Rudovousem) je Morava na říšském sněmu v Řezně (Regensburg) roku 1182 povýšena na bezprostřední říšské markrabství. Brno se stává jedinou rezidencí markraběte, která se nyní nachází na hradě Špilberku. Existence dvora způsobuje čilý příliv služebnictva, obchodníků, duchovních, zemědělců a statných řemeslníků z Porýní, ale také z Flander, Valonska, Nizozemska a Itálie. Vedle slovanského obyvatelstva, které bydlelo při úpatí Petrovy hory, sídlili noví občané v nově vytvořených čtvrtích a vystavěli kolem roku 1200 vlastní kostel (Jakubský kostel, Mikulášův kostel). V rozvíjejícím se městě založili především Porýňané a Vlámové soukenictví.
V oné době bylo město obemknuto zdmi, věžemi a příkopy a mělo šest městských bran. Brno se nyní rozvíjelo ještě výrazněji.
Základy norimberského práva, které Němci přinesli s sebou, byly se zřetelem na právo vídeňské a městské moravské právo nově formulovány a Václavem I., králem českým, v roce 1243 propůjčeny ve dvoudílném privilegiu jako právo městské.
V latině napsané městské privilegium pro Brno (lura originalia civitatis brunensis) se člení na tři hlavní části:
Tímto privilegiem král předal zodpovědnost za klid a všeobecné blaho občanů do rukou svobodných občanů. Tím se stalo německé právo závazné pro veškeré obyvatelstvo Brna. Šlechtě a kléru vně hradeb nepříslušela žádná práva, také vlastnit pozemky jim bylo zapovězeno.
Zde bychom měli říci něco o německém osídlování východu. Z Francie tehdy přišla vlna kolonizace s cílem mýcením a odvodňováním získat půdu vhodnou k osídlení a tím k primárnímu osídlení a rozrůstání obyvatelstva. To samozřejmě bylo v zájmu zeměpánů. Této činnosti se chopili také čeští vévodové a králové, klérus a také šlechta. Povolali do země německé sedláky, řemeslníky, obchodníky a občany a přidělili jim neosídlenou zemi, jakož i místa v zalesněných okrajových oblastech k mýcení a kultivaci.
Tak byli roku 1204 za markraběte Vladislava na Moravu povolaní osadníci usídleni podle německého práva, "vocati iure teutonico" (povoláni právem Němců) .Stálý příliv Němců podporoval už král Přemysl Otakar I. (od roku 1198). Roku 1212 se mu za to dostalo rozšířených práv a jako říšskému knížeti i hodnosti kurfiřta. V následujících 100 letech pracovali jeho nástupci Václav I., Přemysl Otakar II. a Václav II. intenzivně na usídlování Němců a na zakládání měst. Veškerým městům, která byla tehdy v Čechách a na Moravě založena, bylo uděleno německé městské právo (mimo města Tábor, které asi o 150 let později založili husité).
Dokonce po vymření rodu Přemyslovců roku 1306 pokračoval lucemburský král Jan a císař Karel IV. (1346-1378) v usídlování německých sedláků, řemeslníků a horníků, kteří už používali modernější a výkonnější pracovní metody.
Tak lze říci, že do Čech a na Moravu byli po 200 let nepřetržitě zváni Němci, kteří byli předky sudetských Němců . Předpokládá se, že na konci této epochy osídlování, vedle slovanského obyvatelstva existoval od jihu k severu pás souvislého německého osídlení.
Brno se ve středověku skládalo ze čtyř čtvrtí:
Tato národnostní rozmanitost obyvatel způsobila zvláštní vývoj Brna. Na rozvoji města spolupůsobily tři národnosti - Němci, Románi a Slované. Prvně jmenovaní prosadili svůj národní charakter a vtiskli svůj jazyk a právní zvyklosti celému společenství.
Hospodářská síla pomohla Brnu 100 let po jeho povýšení na město k prvním plodům. Přispěla k tomu poloha na křižovatce několika obchodních cest, které vedly k Severnímu a Baltskému, jakož i Jaderskému moři. Obchod byl podporován týdenními a ročními trhy, roku 1306 povolil Rudolf Habsburský celní svobodu v celých Čechách a na Moravě, 1377 museli všichni obchodníci z Rakouska, Maďarska a Polska nabídnout své zboží nejprve v Brně. Pravost brněnského sukna musela být od roku 1351 stvrzena městskou pečetí.
Pro stavbu městských hradeb a bran poskytnul král Václav roku 1305 osvobození od daní. Poprvé zmíněnou je roku 1252 Běhounská brána, roku 1269 Brněnská brána, Židovská brána roku 1261 a roku 1296 brána Měnínská. Stejnému účelu sloužilo nařízení z roku 1348, podle kterého zůstala městu "židovská daň". Od roku 1348 byli v Brně přijímáni židé. Zatímco křesťanům bylo zapovězeno brát úroky, bylo to židům dovoleno. Protože zapůjčené peníze nemohli vymáhat soudně, museli vyvážit riziko relativně vysokými úroky, na čemž někdy i zbohatli.
V knize tržeb z roku 1343, seznamu daňových povinností, se najde 77 různých profesí.
Kde jsou peníze, tam je vše, co je ke koupi. Takže v této světu otevřené scéně obchodního města Brna, které ve 14. století čítalo kolem 8.000 obyvatel (Praha 9.000, Norimberk 30.000), nikoho neudiví existence tří veřejných domů. Tehdy ale mělo Brno také pět lázní.
Užitková voda a voda na hašení byla "vodárenským umem" roku 1415 nefiltrovaná pumpována do města ze Svratky pod Petrovou horou. Pitnou vodu dodávaly domovní studny.
Od poloviny 11. století byly ve městě raženy peníze. Mincmistrem byl první z 1234 jmenovitě známých Brňanů Bruno či Brumo. Brněnská mince existovala do roku 1648.
"Dlouhý most" přes Svratku u Milosrdných bratří na Starém Brně byl postaven roku 1492 Hans(em) Track(em). To dokládá kamenná deska s nápisem "Toto vykonal Hanns Track 1492". V oblasti městské správy se roku 1344 objevuje první "purgermaister" (purkmistr).
V právní knize jsou časté latinské termini technici vysvětleny v "lingua vulgaris", v jazyce lidu, tak např.: clamorem terrificum, qui vulgo "Válečný pokřik" dicitur. Z těchto veskrze německých, výrazů, které byly přidány lze bezpochyby vyvozovat, že jazykem běžného styku byla němčina. S jinými městy je korespondováno německy.. Německy píše roku 1378 markrabě "Správci a tvůrcům Brna, našemu milém věrnému ...". Německy předčítá židovský mistr Isaak roku 1348 hebrejskou listinu před soudem, přísaha je složena a zaprotokolována německy.
Také okolí Brna, které se opíralo o jeho právo, je v tomto zákoníku zmíněno: "Protože na vesnicích nemáme potřebné množství písařů a učenců, byla polní práva sepsána v německém jazyce, aby jim sedláci lépe rozuměli.
V druhé polovině 14. století je možné zaznamenat rozšířenou činnost brněnského městského soudu, který zaujal pozici vyšší instance pro většinu měst a vesnic na jihu, jihozápadu a jihovýchodu Moravy.
Co se týká písemných dokumentů oné doby, vlastní Archív města Brna množství mimořádně zajímavých rukopisů. O některých z nich se zmiňujeme dále.
"Nejstarší sbírka brněnského práva" (obrázek vlevo) z roku 1330, nazývaná také "Brněnský právní kodex", sepsána v Mittelhochdeutsch, obsahuje právní texty ze Švábského zrcadla roku 1274, z práva magdeburského, dále pak jihlavského důlního a městského roku 1249 a přirozeně z brněnského městského práva roku 1243. Jednotlivé kapitoly jsou kvůli pozdně románské iluminaci vyňaty z liturgického díla, které vzniklo kolem roku 1200. Jednu z kreseb ukazuje obrázek vpravo. Na okolnosti, že je sbírka napsána v německém jazyce, lze rozpoznat, že Němci v oné době byli v Brně určujícím prvkem.
Neméně
významným rukopisem je "Brněnská kniha porotců" (obrázek vlevo)
městského písaře Jana, která byla napsána kolem roku 1355 v latině.
Obsahuje sbírku 716 soudních rozsudků brněnských porotců od roku 1243
s Brna a okolí. Byl to obzvláště cenný základ pro ustanovení práva ve
13. a 14. století. Obrázek vlevo ukazuje jednu stránku s krásnou
kresbou, která lemuje text a iniciálku R, která představuje městského
rychtáře během přelíčení.
Obrázek vpravo odráží počátky jihlavského důlního práva, které bylo přeloženo Johann(em) von Gelnhausen(em), který v letech 1379-1389 působil jako městský notář v Brně, z latiny do němčiny. Na obrázku je v iniciálce U vidět na trůně sedícího krále Václava II: (1278-1305), uprostřed jsou erby Polska, Čech, Moravy a Slezska.
Když kliknete na obrázek, ukáže se Vám v novém okně jeho zvětšený náhled.
Český reformátor Jan Hus, podporovaný neschopným králem Václavem IV. a roku 1409 dosazený za rektora pražské Karlovy univerzity, skončil, jak známo, na hranici v Kostnici, odsouzen jako kacíř velkým papežským koncilem. Jeho učení našlo v Čechách početné přivržence a na Moravě přinejmenším nadchnulo šlechtu. Jeho učení nemělo jen náboženský obsah, ale i národní a sociální pozadí a bylo tak namířeno proti Němcům.
Jeho smrt vyvolala nenávist vůči německé vrchnosti, neboť byl odsouzen i přes glejt císaře Zikmunda. Vydrážděné masy lidu vtrhnuly na pražskou radnici a vyhodily německého starostu a radní z okna na sudlice mas řádících na ulici. To byla "První pražská defenestrace" roku 1419. Tato vyvolala husitské války let 1420 -1434.
Přivrženci reformace, Husité, namířili svoji nenávist vůči Němcům, kteří byli majetnými katolíky; němčina byla jazykem vrchnosti. Katoličtí Němci museli zemi opustit a jejich majetek byl zkonfiskován.
Válečný pokřik zněl: "Smrt Němcům". Husitská vojska táhla Čechami, Moravou, a dokonce Maďarskem, Bavorskem, Slezskem a Braniborskem, přičemž ničila, vypalovala a mordovala. Husité obléhali také Brno. Když vyšel najevo komplot několika brněnských radních, kteří sympatizovali s husity a měli jim v noci tajně otevřít bránu na Veselé ulici (Fröhlichertor), byli překvapeni prudkým výpadem obránců a zahnáni na útěk. Vůdcové spiknutí byli sťati. Brno tak vítězně přestálo největší nebezpečí.
Zbytečně se husité snažili dobýt německá města Moravy. Tím brutálněji se jejich vztek obrátil proti bezbrannému obyvatelstvu na venkově. Nesčetné německé vesnice lehly plamenem, jejich obyvatelé byli ubiti nebo odvlečeni. Tisíce jich bylo vyhnáno z domů a statků. (srovnejte s rokem 1945). Tehdy se okolí Brna stalo českým. České obyvatelstvo bylo podporováno prohusitsky smýšlející moravskou šlechtou. Skutečností je, že německé oblasti v okolí Brna a Olomouce byly původně souvislé; z asi 60 německých vesnic této oblasti jich zbylo jen několik málo ve vyškovském jazykovém ostrůvku. Také spojení Brna se souvislým územím na jihu zaniklo; zůstal jen ten jazykový ostruvek nejblíže jižnímu okraji města Brna.
Brno bylo ale po skončení husitských válek obléháno ještě jednou, a sice roku 1457 husitským králem Jiřím z Poděbrad - ale zbytečně.
Husitské nebezpečí a neustálé zmatky měly za následek hospodářský, morální a duchovní úpadek Brna. Znakem udatnosti, ale také zbožnosti Brňanů je, že právě v 15. století byl napříč nedostatku přestavěn chrám a získal v podstatě dnešní podobu.
V létě roku 1451 kázal italský františkánský mnich Jan Kapistrán, který byl poslán papežem do husitských zemí, celých pět týdnů z kazatelny, která se nachází na severní straně chrámu. Kázal v latině, augustiniánský opat Wilhelm von Köln okamžitě překládal do němčiny. Capistránius údajně přivedl hodně lidí zpět k římsko-katolické víře.
Krátce po Gutenberg(ově) vynálezu knihtisku, uskutečnil se již roku 1469 v Brně první knihtisk. Sochař Anton Pilgram pocházející ze starousedlé rodiny sochařů a zedníků, vytvořil nejprve svatostánek v Heilbronnském kostele svatého Kiliana. Od roku 1502 pracoval v Brně jako hutní mistr v kostele svatého Jakuba. Vytvořil židovskou bránu a roku 1511 umělecky cennou vstupní bránu Staré radnice. Později odešel do Vídně, kde jako "paumeister zu St. Stephan" (stavitel u svatého Štěpána) vytvořil předoltáří, nohu na které stojí kazatelna , jakož i svatostánek.
O přestavbě chrámu jsme již mluvili.
Je také třeba zmínit, že se Brnu už roku 1414 dostalo vodovodního vedení.
Reformace Martin(a) Luther(a) se v Brně silně rozšířila nejen mezi měšťanstvem, nýbrž i mezi duchovními, a částečně i mezi šlechtou. Brno tehdy bylo převážně evangelické. Protireformace, nařízená katolickým habsburským císařem, začala užívat násilí.
Nepokoje v důsledku zničení protestantských kostelů vedl roku 1618 k "druhé pražské defenestraci", při které byli oběťmi katoličtí úředníci na Hradčanech.
Karel z- Žerotína, příslušník nejmocnější moravské šlechty, jenž byl- také příslušníkem Českých bratří, ale zároveň přátelsky nakloněn německým protestantům, převzal roku 1619 na Moravě vládu a vyhnal všechny katolické zemské úředníky a duchovní. Císař Ferdinand II. byl v srpnu roku 1619 stavy sesazen, protestantské stavy zvolily za krále Fridricha Falckého (Friedrich von der Pfalz). Ten byl poražen v bitvě na Bílé hoře roku 1620.
V průběhu protireformace odsoudil Nejvyšší soudní dvůr za předsednictví kardinála Ditrichštejna (Ditrichstein) ke smrti více než 24 šlechticů a měšťanů. Konfiskace majetku postihla přes 300 osob a 135 statků. Kníže Lichtenštejn (Lichtenstein), který svými dragouny rozhodnul bitvu na Bílé hoře, dostal velké množství konfiskovaného majetku. Karel z-Žerotína prchl do Vratislavi (Breslau), Jan Amos Komenský (Comenius), velký pedagog a poslední biskup Českých bratří, musel odejít do zahraničí. V Brně vládnul "hrobový klid".
Švédy bylo Brno obléháno poprvé roku 1643. Císařský generál Gallas
poslal posilu, načež Švédové odtáhli.
Druhé obléhání Brna Švédy trvalo od 3. května do 15. srpna 1645. Brněnští měšťané, posíleni několika vojáky, se pod velitelem Raduit de Souches, hugenutovi v císařských službách, úspěšně bránili více než dvacetkrát silnějšímu švédskému hlavnímu voji. Tím Švédům zůstala uzavřena cesta do Vídně. Císař Ferdinand III. propůjčuje městu jako výraz díků důležitá privilegia a říšský městský erb. Brno je nyní hlavním městem Moravy. Válkou byly zničeny široké pásy země, obyvatelstvo zchudlo. Tuto válku ukončil Vestfálský mír z roku 1648. Obrázek ukazuje plán města Brna z doby obléhání Švédy.
Když kliknete na obrázek, ukáže se Vám v novém okně jeho zvětšený náhled.
V době nouze po vražedné válce vypukl v Brně mor, který stál roku 1648 během pěti měsíců život více než 2000 lidí.
Život se pomalu normalizoval, ale mor propukl ještě jednou a vyžádal si mezi roky 1660 a 1680 mnoho obětí. Po této epidemii byl na "Spodním trhu" (Velké náměstí, nyní Náměstí svobody) postaven sloup ke cti Panny Marie.
V roce 1683 stáli Turci před Vídní. Okolí Brna bylo loupežnými taženími příšerně zpustošeno.
Přesto byla druhá polovina 17. století dobou rozkvětu. Brno se vyznačovalo velkou přitažlivostí. Do města přicházeli umělci z blízka i zdaleka, malíři, sochaři, zlatníci, architekti a stavebníci z Itálie, také tiskaři a vazači knih z Německa. Do Brna přicházela také šlechta a nechala si stavět výstavné domy a paláce.
V roce 1693 byla vytvořena Merkurova kašna a umístěna na Velkém náměstí (Großer Platz), roku 1696 byla podle plánů Fischer(a) von Erlach zřízena velkolepá kašna tzv. Parnas na Zelném trhu. Brno se stalo obchodním centrem Moravy
Se vzrůstajícím blahobytem přibývalo také zábavy a veselí. Velkolepé divadelní hry uváděli se svými žáky jezuité, několik muzikálních opatů a mnichů uspořádalo hudební představení, jejichž námět byl převzat z legend o svatých. Do Brna přišly i skupiny herců a pěvců.
V Brně vznikla první kavárna, zřízena jedním Turkem, který zůstal - s kávou se lidé seznámili přes Turky.
Brno tehdy mělo asi 360 domů a kolem 80 domů patřících šlechtě a duchovním. V roce 1770 mělo Brno asi 15.000 obyvatel.
Plody rakouského baroka nadělily městu velkolepé stavby. Z Bavorska pocházející barokní stavitel Mauritz Grimm, který 50 let působil v Brně, vytvořil množství staveb, jako např. Loretánskou kapli, kostel Minoritů, dokončil Zemský dům na Dominikánském náměstí a stavbu kláštera Svatého Tomáše.
Rakušan Daniel Gran namaloval výjev na stropě v sále zemského sněmu, Johann Georg Etgens fantasické stropní fresky v kostele minoritů, Johann Georg Schauberger vytvořil hlavní oltář a kazatelnu jezuitského kostela, Winterhalder je tvůrcem výstavní kazatelny chrámu sv. Petra. Tehdy vznikly také figury svatých před kostelem dominikánů.
Marie Terezie, velkovévodkyně rakouská, od roku 1840 královna Čech a Maďarska, později císařovna, musela hned po smrti svého otce Karla VI. (1840) vést několik válek (Slezské války, válka o nástupnictví rakouské). Reformy proto musely být odsunuty na pozdější dobu.
Prvním v boji o kořist byl mladý hrdina tehdejší doby: Fridrich II. Pruský, který byl později nazýván velikým. Obsadil nejen rakouské Slezsko, kde mimo Nisy nenarazil na žádný odpor, ale vtrhnul na konec i na Moravu.
Prusové před Brnem
Brněnský starosta a historik Christian d'Elvert o tom doslova
píše:
9. února roku 1742 .... postoupil nepřítel na půl hodiny daleko od Brna, a téměř zcela obklíčil město a Špilberk. Mnohé záviselo na tom jak se bude Brno držet a bránit se dalšímu pronikání nepřítele.
"Slezsko a Morava byly zaplaveny Prusy a Sasy. Čechy byly zaplaveny Francouzi, Bavory a Sasy... velká část Rakouska byla obsazena Bavory a císařské hlavní město silně ohrožováno...; kdo se nechtěl vzdát naděje na záchranu? Terezie se nevzdala!"
A kapitolu uzavírá následujícími slovy:"Konečně princ Karl von Lothringen se svým vojskem přispěchal na pomoc. 7. dubna nepřátelé zrušili blokádu Brna, a odtáhli, v týlu stále zneklidňováni, silnicí k Vyškovu. Prusové a Sasové hrozně řádili rabováním a žhářstvím v brněnském okolí; od 27. března až do doby, kdy odtáhli se obloha téměř denně barvila krvavě červeně a široce planoucími a praskajícími ohnivými sloupy sousedních vesnic Bosonohy, Střelice, Šlapanice, Přízřenice, Jundrov, Medlánky, Tuřany a jiných, které je oblizovaly, volajíce zároveň po pomstě."
Opusťme ale Marii Terezii a obraťme se k jejímu synovi Josefovi, který byl do roku 1780 spoluregentem. Jeho působení nepředčilo působení jeho matky, ale vyrovnalo se mu, i když ve zcela jiné rovině. Bylo tak významné, že historikové ještě dnes mluví o "josefinismu".
Zatímco Marie Terezie byla hluboce věřící a vázaná na církev, měl její syn spíše sklon k osvíceneckému absolutismu, ovšem katolicky ovlivněnému.
S rozhodností pokračoval v započatých reformách své matky: reformách vojska, státu, správy, centrální správy; doplnil je právní reformou, a jako muž osvícenství odstranil nevolnictví.
Žil v letech 1741 - 1791 a jako císař Josef II. byl velice často v Brně, napočítáno bylo 25 - 30 návštěv. Navštěvoval kasematy na Špilberku načež je na konec kvůli jejich otřesné nelidskosti nechal zavřít. Navštěvoval také brněnské soukenické továrny a projevoval velký zájem o vzkvétající průmysl. Lužánky, které do té doby byly vyhrazeny stavům zpřístupnil veřejnosti. Dokonce ještě v ČSR byl v německých školách k vidění obraz císaře. jak u Slavíkovic vystřídal sedláka a sám vyoral brázdu.
V průběhu takzvané sekularizace (zesvětštění) rozpustil mnoho klášterů a těm, které zůstaly přidělil nové úkoly, které je vyvedly z dosud převážně kontemplativního života. Pověřil je péčí o nemocné a službou ve školství je silněji spojil s obyvatelstvem.
Především ale vydal takzvaný toleranční patent, který každému zajišťoval svobodu vyznání, což byl pro další vývoj Brna velice důležitý výnos. Židům byla povolena návštěva všech veřejných škol, jakož i vykonávání povolání, která jim byla dosud uzavřena. Dále se tak mohli vrátit brněnští evangelíci a také další osobnosti z říše se mohli snáze dostat do Brna. Žádný div, že při každé návštěvě bila srdce Brňanů pro tohoto mladého císaře.
Brno muselo ale přestát ještě další válečné události: Když si Napoleon podmaňoval Evropu, dobyl 15. listopadu 1805 Vídeň a přišel nakonec s 12.000 vojáky do Brna, kde se ubytoval. Denně muselo město odevzdat 13 tun masa, 20.000 bochníků chleba a několik tisíc fůr ovsa. Ani po "Bitvě tří císařů" u Slavkova (Austerlitz) 2. prosince 1805 nebylo nouzi konec, protože muselo být postaráno o raněné. Podruhé bylo Brno dva měsíce obsazeno Francouzi po bitvě u Wagram(u) (1809). Pod dalším obsazením a ubytováním trpělo Brno, když je v prusko-rakouské válce roku 1866 bez boje zabrali Prusové.
Počet obyvatel nebyl přesně znám . To se změnilo teprve když Marie Terezie nařídila každoroční sčítání lidu.
Tak dnes víme, že Brno v roce 1770 mělo asi 15.000 obyvatel. Během 20 let tento počet vzrostl na 23.000. Roku 1850 to bylo již 37.500.
Toto rostoucí číslo dokazuje, že se Brno dále rozvíjelo ve všech oblastech, což přetrvávalo i v době potereziánské a pojosefínské.
Do přelomu století byla postavena řada účelových staveb: policejní velitelství, chudobinec, ústav pro slepé, porodnice.Hradební opevnění a městské brány byly odstraněny a na jejich místě zřízeny sady (Kolište),. Ulice vydlážděny a později osvětleny plynem. Ještě v době ČSR byly celé městské části vybaveny plynovým světlem; a večer to byli "zapalovači luceren", kteří dlouhou tyčí otevírali či zavírali šoupátko.
Nejsilnější impulzy rozvoje ale vycházely ze soukenictví, které brzy, částečně se státní podporou, dosáhlo úrovně zahraničních produktů. Jména těchto pionýrů, Köffiller a Offermann, bylo tehdy možno číst dokonce jako názvy ulic.
Rusko-turecká válka, do které se Rakousko nechalo zatáhnout, sice ssebou přinesla ztrátu východních odbytišť a tím zásadní obrat, paradoxně však jiné války přinesly opět zotavení. Byl to Napoleon, který chtěl svojí kontinentální blokádou zasáhnou Angličany, kdo vyvolal boom domácích materiálů. V roce 1813 bylo v Brně už 23 soukenických továren.
Další zvrat na sebe nenechal dlouho čekat. Bitva národů u Lipska (1813) oznamovala Napoleonův pád, kontinentální blokáda už neexistovala, zahraniční sukna si znovu dobyla staré trhy. K tomu přišly také nové ruské celní zákony; krátce - přežily jen ty nejzdatnější z brněnských textilních továren.
Pozvolné zotavení textilního průmyslu bylo podporováno mohutně nasazovanou mechanizací, silou parních strojů. Náhle bylo vše jinak. Vše, co dosud mohlo být vykonáno jen silou větru nebo vody, koňskou nebo lidskou silou, aby bylo možné pohybovat věcmi či stroji, vykonala nyní síla horké vody, pára.
Jeden muž z Metzingen(u) u Reutlingen(u) jménem Luz využil tuto sílu v Brně a pro Brno. Založil ve Šlapanicích první strojírensko továrnu a vyráběl jako první v Rakousku parní stroje průmyslově. Fúzí se strojírenskou továrnou Angličana Bracegirdle pak vznikla slavní "První brněnská strojírna" (Erste Brünner Maschinenfabrik). Tak se zrodilo další průmyslové odvětví, které zůstalo významným až do současnosti.
Zde vyprávění přerušíme, a vývoj města Brna, které mohlo být až asi do roku 1850 označováno jako "velké společenství" (Großgemeinde), nebudeme dále sledovat. Byla to cesta přerodu Brna ve velkoměsto, cesta stálého úspěchu, který byl podstatně určován německými starosty. Pokud se o nich chcete dovědět více, klikněte na Němečtí starostové Brna
To vše mířilo založením Československé Republiky vstříc svému konci; nebo řekněme to mírněji, šlo to dál, i když ve změněné podobě. Ačkoli zmizely německé názvy ulic, pamětní desky byly strženy, památníky zničeny a čestné hroby na Ústředním hřbitově srovnány se zemí, vzpomínka na velké výkony těchto starostů zůstane stejně nezničitelná jako svědectví jejich jednání.
Dlouho nemohou zůstat jejich jména svévolně vymazána z historie našeho rodného města.
Celá staletí žili v tomto městě lidé nejrůznějšího původu. I když německá převaha je po celá staletí nepřehlédnutelná, nacházíme v tomto městě také příslušníky mnoha jiných národů, spojené v mírovém soupeření.
Napětí přineslo 19. století s posílením nacionalismu. Zatímco národnostní boje a rozepře měly až do začátku 2. světové války ještě relativně spořádanou podobu, změnily události a z říše importované rasové šílenství během ní poměry radikálně.
Uvrhla lidstvo zpět do temného středověku. Vše, co jsme zdědili z dob humanismu a osvícenství, dovedl národní socialismus genocidou židů, Sinti a Rómů k pádu.
Co se odehrávalo po válce až do současnosti, je určitou měrou pokračováním. Tak bylo pro vítězné sily snadné, prosadit to, pro co byl nalezen záludný (a zároveň zlehčující) výraz "etnická čistka", za kterým se skrývá tolik nelidskosti.
Vyhnání Němců z jejich rodného města, za nelidských podmínek - brněnský pochod smrti - bylo jen začátkem; vyhnání Němců, z čistě německých, okrajových oblastí, ať už brutálně nebo spořádaně, ať už "vyhnání" nebo "odsun", bylo pokračováním. Jak člověk tehdy tušil a jak to my dnes víme, nebylo to českému lidu ku prospěchu.
Přitom by to bylo tak jednoduché, kdyby se lidstvo bylo schopno naučit to, co křesťanské učení od začátku kázalo, i když ne vždy si to vzalo k srdci: "Miluj bližního svého jako sebe sama".
Je třeba tolerance, trpělivosti, schopnosti respektovat druhého. Samozřejmě to musí být oboustranné, ale jeden musí začít. - Když dokonce velké církevní obce místo vychovávání k toleranci, uplatňují nároky se samy zastupovat až po nájemné vraždy - jak to tady má být lepší?
Nenechejme se svésti k nenávisti a netrpělivosti, vzpomeňme si na Bertolt(a) Brecht(a), který řekl: "Také nenávist vůči nízkosti pokřiví rysy, také zloba nad bezprávím ochraptí hlas".
Zůstaňme klidní a pracujme trpělivě dále na usmíření národů, které je ve vznikající větší Evropě důležitější, než kdykoliv předtím, a které je nezadržitelné, i když to ještě bude nějakou dobu trvat. Pravda a pravdivost si zaslouží nejvyšší prioritu.
My všichni, kteří jsme v ČSR vyrostli, si ještě vzpomínáme na jejich volební heslo: "Pravda vítězí". Příjměme je za v podstatě správné - pak je správné, že Brno po staletí bylo formováno německým duchem, německou odvahou, německým organizačním talentem, krátce německým vlivem.
Ale i my chceme být věrni pravdě a nepopíráme, že v našem rodném městě i z českého obyvatelstva přicházely příspěvky, podněty, které byly plodné a uznané. Tak tomu bylo přinejmenším tak dlouho, dokud už zmíněný neblahý nacionalismus na obou stranách, u Čechů i Němců, nerozpoutal své destruktivní síly. Jeho výsledkem byla netolerance, touha po vládě, odmítání až nenávist.
Němci vyhnaní z Brna vidí jako zvláštní úkol, být staviteli mostů (porozumění), pracovat pro humánní soužití Čechů a Němců, za odpuštění spáchaných hříchů (což nemusí znamenat zapomenout). Je to vděčný úkol pomáhat při dorozumívání obou našich národů na cestě do větší Evropy. Podobně, jako to Češi a Němci po dlouhou dobu dokázali v mírovém soužití v našem rodném městě Brně.
Toto by mělo být vizí a výzvou současně.| Zpět |