Brněnský pochod smrti - konec epochy

"Pochod smrti"? O co se jednalo, a kdy k tomu došlo? Dokáže si ještě někdo po více než půl století na něj vzpomenout? Byla to sice skutečně trýznivá událost, obzvláště pro ty, kterých se týkala, ale jistě neměla takový historický význam jako například bitva u Slavkova, o které člověk slyšel ve škole.

O pochodu smrti brněnských Němců člověk sotva něco slyšel. V Brně jistě ne, protože tam se o tom v českých školách a ve většině rodin zarytě mlčelo. A co účastníci a očití svědci? Dlouho mlčeli, aby je znovu nezastihly všechny ty hrozné dojmy a vzpomínky, které šťastně zapudili. Aby nebyli znovu postiženi.

Konec jedné epochy? Které? Kdy začala ta epocha, která pak roku 1945 skončila?

Na vzájemné problémy, které se asi od roku 1850 mezi oběma národnostmi nakupily, jsme poukazali v kapitole Češi a Němci. Tento odkaz zde ušetří další vysvětlování. V každém případě se Češi ve městě vzepřeli německé dominanci, ačkoli objektivní pohled na dějiny dnes přiznává, že tato epocha pod vedením německých starostů mimořádně podpořila rozvoj města, od roku 1900 oficiálně velkoměsta, (protože počet obyvatel překročil 100 000). O této úspěšné správní politice se dozvíte více na: Němečtí starostové Brna

Přenesme se nyní do roku 1944. Dlouholetá idyla, Protektorát Čechy a Morava nedotčený válkou, se ukázala jako klamná. Její konec nastal v srpnu když těžké nálety začaly ničit město, žádaly se lidské oběti a způsobovaly velké škody na budovách. V roce 1945 bylo jasné, že se druhá světová válka blíží svému konci. Zhroucení takzvané "Třetí říše" je na dohled. Spojenecká vojska stojí na německé půdě, na jaře se ruská fronta blíží Brnu.

Češi se bojí zničení města blížící se frontou. Němci se navíc bojí ještě hrůzných činů postupující Rudé armády, o kterých slyšeli. Mnozí se jako k poslední naději upnuli na přitomnost německých vojáků, protože v ní viděli ochranu pro sebe a svoji existenci. Ale byli i takoví, kteří se sami sebe ptali, jestli a jak budou moci žít Němci v Brně po válce.

Také osud brněnských židů, který kvůli břemeni války ustoupil do pozadí, se znovu vrátil do povědomí. Když byli pronásledováni říšskými Němci a násilím vyvezeni ze města, většina lidí se odvrátila. Ale u mnohého vyvstala úzkostlivá otázka: "Nemůže se nám tohle všechno vrátit?" Je pochopitelné, že si člověk nyní začátkem roku 1945 stále častěji kladl otázku: "Co s námi bude? Dají nám vítězové pocítit svou pomstu ?"

Život ve městě nejprve běžel jako obvykle dál, jezdily tramvaje (šaliny), hrála kina, vlaky pravidelně přivážely do města dělníky, průmysl pracoval naplno. V noci se ale nad městem rozprostřelo hrobové ticho. Ulice byly prázdné, přísná zatemňovací povinnost udělala také svoje.

Ve městě bylo slyšet němčinu stále méně. Protože Čechů, jako pracovnich sil, byl dostatek, bylo v Brně z vojenské služby uvolněno mnohem méně Němců, než jinde. Většina Němců - mužů - byli vojáci, a proto byli pryč. Ti, kteří zůstali a zastávali exponovaná místa ve straně, opustili se svými rodinami město. Hodně občanů se ale chtělo jen vyhnout válečným operacím a "zatím" se stáhli na severní Moravu, s úmyslem se opět vrátit.

Také ženy, které měly příbuzné v okrajových částech Sudet, opustily se svými dětmi preventivně město, před možnými válečnými dopady.

Mnoho Němců ale zůstalo v Brně. Řekli si: "Tady jsem se narodil, nikomu jsem nic neudělal, co by se mi mělo stát?" Tento názor byl slyšet často. Postoj, kterého již krátce poté měla většina hořce litovat. Nikdo netušil, v jakém nebezpečí se tehdy Němci ocitli. Protože poslouchání takzvaných "nepřátelských vysílačů" bylo přísně zakázáno, slyšela jen hrstka nenávistí naplněné tirády Eduarda Beneše proti všemu německému. Kdo tyto vysílače přesto poslouchal, neodvážil se o tom s nikým mluvit.

Jaro přišlo brzy a bylo velice krásné. Zelené plíce Brna, Špilberk, Lužánky a Františkova hora (Denisovy sady), stejně jako okolí města bylo plné zeleně. V zahradách se probouzel život. Krásné Velikonoce prožili 1. a 2. dubna ti, kteří zůstali. Nikdo nemohl tušit, že to pro většinu měly být poslední Velikonoce v jejich vlasti. O Velikonočním ponděli byli ještě dokonce i výletnící na cestách.

V závodech pozvolna docházel materiál. Pracovní doby byly mírně zkráceny. O blížící se frontě svědčily letecké poplachy, které často přicházely až po bombovém náletu ruských letounů, protože příletové vzdálenosti byly velice krátké. Letecké útoky se uskutečnily 8. a 12. dubna a množily se.

Po 12. dubnu se čeští dělníci v práci již převážně neukázali. Závody většinou stály. Městem se šířilo ticho. Bylo vidět jen vojenská auta. Tramvaje ještě jezdily, až i ony přerušily provoz.

16. dubna byl prakticky celý den letecký poplach. 18. dubna opustily město posledni zvláštní vlaky s Němci, kteří chtěli utéci před frontou.

Primátor Oskar Judex a zemský viceprezident Dr. Schwabe dosáhli u německého Wehrmacht(u), že "pevnost Brno" byla prohlášena za otevřené město. úsilí, za které nebyli po válce odměněni a nebylo jim ani poděkováno. Dr. Schwabe byl veřejně pověšen, Judex zemřel v Brně po dlouhém žalářování v roce 1953.

Rudá armáda dobývala Brno 26. dubna 1945. Češi ji vítali jako osvoboditelku. Ale ani nyní Němci, kteří v Brně zůstali, netušili, že přišel konec německé části Brna. Většina z nich si myslela, že Češi a Němci spolu po válce zase budou žít- stejně jako před ní.

Nakonec, bylo tomu tak celá staletí. Nežili vždy spolu, žili také vedle sebe, dokonce byli i proti sobě, ale vždy se mohli zase smířit. Mnoho jich spolu bylo spojeno manželstvím. V těchto rodinách se často mluvilo česky i německy. Většina Brňanů ovládala oba jazyky často dokonale nebo se dokázala alespoň dorozumět.

Tak stojí psáno v české knížečce "Brněnský Pitaval" od Dušana Uhlíře:

Češi a Němci zde žili celá staletí vedle sebe a ani jazyková bariéra je příliš neoddělovala. Brněnská městká kultura byla dvojjazyčná. Mluvená "brněnština" byla podivuhodnou směsicí obou jazyků."

S tím vším měl nyní být konec. To, co říšskoněmecká okupantská moc a Gestapo Čechům udělala, bylo nyní dáváno za vinu brněnským Němcům. Skutečnost, že nacionálně socialistický režim postupoval stejně bezohledně proti Němcům, kteří během války kladli odpor, jakož i proti příslušníkům jiných národů, nechala Čechy chladné. Systematické štvaní se postaralo o to, že se všechna nenávist obrátila proti Němcům, kteří zůstali, a kteří byli prakticky bez ochrany vystaveni pomstě. Němci byli nyní pronásledováni bez ohledu na to, jestli byli nacisty, nebo ne, jestli se něčím provinili, nebo ne. Stačilo být Němcem.

Projevy Beneše a jeho přivrženců nebyly žádnými výzvami k odsouzení viníků, nýbrž výzvami ke kolektivní "likvidaci všech Němců". Tak vedlo toto štvaní k otřesným a nenávisti plným excesům proti Němcům. Zatímco se v ulicích Brna odehrávaly scény bratříčkování - mezi Čechy a jednotlivými Rudoarmějci, docházelo ke znásilňování, bitkám a týrání. V Brně a okolí byly pro Němce zřízeny internační tábory, ve kterých byli vystaveni hrůznému týrání a sadistickému mučení, které často vedlo ke smrti. Lékařská pomoc byla Němcům většinou odpírána.

Smutným koncem pak byl svátek Božího těla, 30. května 1945, kdy byli ze svého rodného města vyhnáni Němci, kteří v Brně ještě zůstali. Bylo to asi 25 000 - 30 000 žen, dětí a starců.

Tento "brněnský pochod smrti" byl takzvaným "divokým odsunem". Závěry konference vítězných mocností ze srpna 1945 v Postupimi, měly podobným učinit zadost. Takzvaný "řádný odsun" byl schválen.

To, co se odehrálo na Boží tělo a v následujících týdnech v Brně, v jihomoravských Pohořelicích a na cestě k rakouské hranici, bylo později, obzvláště v jugoslávské válce, označeno výrazem "etnická čistka". Tento neškodně znějící výraz je přitom zločinem proti lidskosti, genocidou; a s něčím takovým souhlasili spojenci v Postupimi.

"Etnický" zní podobně jako "etický", nemá ale s etikou nic společného, je spíše pádem do hlubokého středověku. Už výraz "čistka" překypuje pohrdáním lidmi, jako by se člověk musel zbavit obtížné havěti. Cíl vytvořit "etnicky čisté oblasti" není ničím jiným, než výplodem nezměrného, zkaženého, pro Evropskou Unii již dávno překonaného, vystupňovaného nacionalizmu a absencí jakékoli tolerance.

Není možné ukázat zde celou tragičnost pochodu smrti. Existuje k tomu ale obsáhlá, dobře rešeršovaná, množstvím dokumentů podložená a proto nenapadnutelná kniha, která je v současné době překládána do češtiny. Její obsah je možné nalézt na těchto stránkách v sekci „Knihy“. Zde buďiž řečeno jen tolik:

1. Že český lid musel za doby nacistické okupace trpět, je nesporné. Původci byli převážně jednotky SS a Gestapa, z říše importovaní "nadlidé" (Herrenmenschen) bez schopnosti vcítit se do rozpoložení (a senzibility) českého lidu, a bez ohledu na to, že uvalení "říšského protektorátu" bylo pociťováno jako ponížení. Tím určili také kurs a upravili příslušnosti jen formálně samostatné české správy a úřadů. Podíl - brněnských Němcu, často již celé generace usedlých, na tom byl velice malý.
   Ale i to budiž jasně řečeno, že podíl na utrpení českého obyvatelstva nikdy nedosáhl rozsahu, který se lidem snažila vštípit poválečná propaganda. Z hospodářského hlediska se mnohdy dokonce měli lépe než samotní Němci v Říši. To však jen těžko mohlo zmírnit nebo vynahradit současné narušování jejich národní hrdosti okupací.".
   Neexistovaly žádné objektivní důvody k nenávistí naplněným násilnostem vůči bezbranným ženám, dětem a starcům, kteří se na konci války ještě nacházeli v Brně - práceschopní muži již byli internováni.
2. Určující byl jasný úmysl české exilové vlády, využít hodinu přízně, a Němců (se zálibou označovaných za kolonisty) se jednou pro vždy zbavit.
   Beneš si draze vykoupil Stalinův souhlas s "odstraněním sudetských Němců", totiž souhlasem, že nahradí krajské a obecní správy takzvanými "narodními výbory". Přes tyto se později k moci nekrvavě dostali komunisté.
   Kdyby nebyl český lid systematicky štván proti Němcům, přičemž se obzvláště vyznamenal prezident Beneš, ale i spolupracovníci z jeho okolí, bylo by možné se všem excesům vyhnout.
3. Tyto excesy začaly v předvečer svátku Božího těla roku 1945, kdy se během několika málo hodin museli na různých místech shromáždit všichni Němci, mezi nimi mnohdy i Češi, jen proto, že měli německy znějící jméno, také židé i lidé jiného státního občanství. Vzít si s sebou směli jen tolik, kolik unesli. V raním šeru svátku Božího těla začal nemilosrdný pochod tohoto tisícihlavého davu k rakouské hranici, bez jídla, bez vody, bez lékařské péče a bez odpočinku. Jak dokládají svědecké výpovědi, zahynulo na tomto pochodu mnoho lidi, "chcíplo" vyčerpaných v silničních příkopech, pokud je nevysvobodil výstřel z milosti nebo nebyli "vyřízeni" jiným způsobem.

K největšímu počtu úmrtí došlo na katastru jihomoravské obce Pohořelice, malé obce, která tím zcela bez přípravy a nevinně musela snášet pachuť nelidskosti. Byla to především úplavice, které lidé, vyhublí útrapami pochodu a hladem, podlehli. Na další cestě k hranici zemřely další stovky lidí, jenom na rakouské půdě to bylo přes 1000.

Tím byla epocha německých tvůrčích výkonů a německého příspěvku k rozvoji města v hospodářském, kulturním, urbanistickém a uměleckém ohledu u konce. Snad ale i Češi jednoho dne přestanou přehlížet množství výtvorů, za které Brno vděčí svým Němcům, snad je dokonce i uznají.

A proto nabízejí i dnes Němci ruku na usmířenou, neboť nenávist nesmí stále znovu vyvolávat novou nenávist. Češi a Němci musí žít v sousedství. Měli by proto usilovat o dobré porozumění. To nakonec zapůsobí blahodárně na oba národy. Jistě k tomu u Čechů patří ještě něco, co dosud bylo potlačováno: Vypořádání se s vlastními dějinami, střízlivé zvážení podílu vlastní viny, všeho toho tedy, co už Němci mají za sebou.

Věříme, že naše nabídnutá ruka jednoho dne už nebude odmítána, jak je tomu, bohužel, stále ještě i nyní u politických mocipánů.

My, Němci z Brna, jsme připraveni porozumět.

© BRUNA Prosinec 1999  Webmaster: webmaster@bruenn.org

Übersetzer/Přeložil Antonín Kavalec, březen 2000