Aktuální publikace

Vilém Barák: Přijměme konečně odpovědnost

Přijměme konečně odpovědnost za poválečné bezpráví spáchané na Němcích
Od konce II. světové války uplynulo 68 let. Nastal čas se vyrovnat s vyhná­ním německého obyvatelstva, touto zapíranou a zneužívanou žumpou českých dě­jin. Jinak bude ve veřejném prostoru smrdět na­věky. K hanbě nás všech se občas do ní některý politik ponoří, stříká špínu všude kolem a pod heslem „kdo nešpiní, není Čech“ očekává ob­div, vypnutí mozků a semknutí občanských řad. A je jedno, zda se tak děje ve volební kam­pani nebo při samoúčelné exhibici, tak jak to naposledy předvedl prezident Miloš Zeman ve Vídni svými slovy na adresu sudetských Něm­ců, že vysídlení je mírnější než trest smrti.

Zášť vůči všemu německému, kterou politici stále živí, má až absurdní povahu. Vášně vzbu­dila pouhá zmínka o připravované žádosti býva­lého Řádu německých rytířů o vrácení hradů. a půdy podle zákona o církevních restitucích. Přitom řád byl vyvlastněn a rozpuštěn nacisty v roce 1938, tedy před válkou. V roce 1948 Nejvyšší správní soud rozhodl, že poválečná kon­fiskace jeho majetku podle Benešových dekre­tů (?) byla neodůvodněná. Jenže řád měl (má) v názvu „německý“, a tím je asi dané, že zabrá­nit vrácení ukradeného majetku je nejvyšší úkol každého skutečného vlastence.

Známá je omluva Václava Havla sudetským Němcům v soukromém dopise Richardu von Weizsáckerovi, tehdejšímu prezidentovi Spolko­vé republiky Německo. Existuje Česko-německá deklarace z roku 1997, kde v článku III. česká strana vyjádřila lítost nad utrpením způsobeným nevinným lidem poválečným vyháněním. Premiér Petr Nečas 21. února 2013 jako první čes­ký premiér vystoupil v bavorském zemském sně­mu a zopakoval slova omluvy uvedená v dekla­raci. Jiří Paroubek se v roce 2005 omluvil jmé­nem české vlády německým antifašistům. Všechna tato gesta nejsou dostatečná, a jak jsme byli svědky v nedávné prezidentské kam­pani, v podstatě nemají vliv na veřejné mínění. To je stále formováno nacionalistickými stereotypy a až na nemnohé výjimky mlčením o poválečných událostech. Ve školách, mé­diích, historických pracích i umění. Nikoliv v zahraničí, ale tady doma je třeba říci, že samotné vyhnání a vyvlastnění tří milio­nů německých obyvatel bylo bezprávím, a to na nevinných, ale i vinných. Mluvme také o těch, kteří odsunuti nebyli, protože byli zavražděni. A zrušme poválečné právní předpisy o beztrest­nosti zločinů na Němcích. Z pohledu současnos­ti byl odsun etnickou čistkou a uplatněním ko­lektivní odpovědnosti. Tehdejší účastníci Postupimské konference Spojené státy a Velká Britá­nie by dnes „transfer“ neschválili. Jeho iniciáto­ři i vykonavatelé, včetně Edvarda Beneše, by skončili u Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Tvrdit opak je na úrovni srbských nacionalistů adorujících prezidenta Slobodana Miloševiče. Němci prošli důkladným zpytováním svědomí za činy třetí říše a nesčetněkrát se omlouvali. Je načase, abychom my Češi přijali odpovědnost za poválečné bezpráví.

Vzpomínejme na zabité a odsunuté
Každý rok český národ vzpomíná na Lidice, po­litici řeční a kladou věnce. Nacisté zde popravi­li 173 mužů, celkem zahynulo 340 lidických obyvatel. Zde stojí za zmínku návštěva mluvčí­ho Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bemda Posselta v Lidicích v roce 2010, kde se poklonil obětem a požádal o odpuštění viny.

Nastal čas, aby si i čeští politici, včetně pre­zidenta, vybrali symbolické místo pro každo­roční uctění vzpomínky na zabité a odsunuté Němce. Třeba Švédské šance poblíž Přerova, kde v noci 18. července 1945 povraždili českoslovenští vojáci 265 karpatských Němců, z toho 120 žen a 74 dětí.

Postoloprty, kde bylo exhumováno 763 těl zabitých. Pohořelice, místo, kudy se ubíral po­chod odsunutých z Brna. Dobronín, kde v roce 2011, celkem 66 let po válce, hrdinní bojovní­ci proti německému živlu podřízli kříž připo­mínající oběti poválečných vražd. Náchod, Li­berec, Ústí nad Labem, Domažlice...

Přestaňme konečně schvalovat násilí na Němcích s poukazem na odplatu za válečné útrapy a vypočítávat české oběti nacismu. Ná­rok na mstu není součástí civilizovaného práv­ního řádu. Nelze říci, že za našich 100 mrt­vých bylo správné zabít alespoň jednoho Něm­ce. Kdyby platilo zub za zub, oko za oko, tak hrdost na odsun, na krutosti a vraždy z české strany negují zvěrstva nacistů. Jestliže neuzná­me naše viny a nepožádáme o odpuštění za po­válečné události, nemáme právo mluvit o zloči­nech třetí říše a vzpomínat na Lidice, Ležáky či Terezín.

Neschovávejme se alibisticky za závěry Postupimské konference či za tvrzení, že jinak s německou menšinou naložit nešlo. Bylo již po válce a vražda se stala opět vraždou. Před­stavme si vlastní rodinu v situaci vyháněných Němců. Máte si sbalit svých pár věcí, vzít děti a nemohoucí babičku, opustit dům, pole, prostě vše, na čem jste pracovali a co máte rádi. Naloží vás do dobytčáku a vyvezou do cizí země. Do toho vás bývalý soused bude píchat do zad bodákem, a to v lepším případě. V tom horším vás anebo vaše blízké okradou, znásilní nebo zabijí. A jsou mezi námi pamětní­ci, kteří stále říkají: „... a ona mně ta Němka ne­chtěla ten kočárek nechat…“

Přestaňme se klanět modlám Benešových de­kretů a nacionalistickým šamanům, i když to bu­dou minulý nebo současný hradní pán. Přiznání viny, žádost o odpuštění a smíření je znakem morální síly, nikoliv slabosti. A proč se vracet k událostem před více než 60 lety? Protože ze špatných kořenů nemůže vyrůst nic dobrého.
VILÉM BARÁK, publicista

Sidonie Dědinová: Likvidátor Edvard Beneš

Nakladatelství Eichendorf-Verlag ISBN 3-930648-326
Z předmluvy od Luďka Pachmann(a):

Dr. Beneš ... jeho Motivy pro zločiny, pro hromadné vraždění od května 1945 byly nenávist, mstivost, ale i zbabělost a komplex méněcennosti.(...)

Pojem "Likvidátor", který budí strach, vymyslel nepřímo sám Beneš. Hned při svých prvních vystoupeních v dubnu a květnu 1945 v Košicích (Kaschau), v Brně a Praze vyzval k likvidaci "sudetoněmeckého problému". Různí zločinci, mezi nimi kolaboranti z doby války, četníci, Svobodovy vojáci a jiní horlivě zabíjeli, protože jim pan prezident zaručil úplnou beztrestnost..

Kniha Dědina(ové) je závažná ze dvou důvodů: Zaprvé přináší podrobnou zprávu o tom, co se skutečně v první polovině roku 1945 stalo. Za druhé to není jen všeobecný výčet zločinů, kterým nakonec padlo za oběť okolo 170.000 nevinných civilistů, nýbrž také popisy osudů jednotlivých lidí, svědků tehdejší doby, což musí u čtenářů vyvolat silnější dojem než všeobecná zpráva.(...)

Krátce a stručně lze říci: kvůli jeho nenávisti namířené proti Němcům, prodal Beneš poválečné Československo Stalinovi, největšímu masovému vrahovi všech dob.(...)

Jak je vidět, často se pravda neprosadí rychle. Buďme ale optimističtí - nakonec přece jen zvítězí.(...) Většina v Evropském parlamentu již spojuje vstup České Republiky do Evropské Unie s požadavkem zrušení zločinných "Benešových dekretů".(...)

Po přečtení knihy od Sidonia(e) Dedina jsem pln důvěry: Slušní lidé obou zemí se spojí.

Hlasy čtenářů:

"Výjimečná práce!... Mohu posoudit kolik práce, kolik duševní námahy a kolik drobné manuální práce je spojeno s tímto dílem."

"Gratuluji Vám k Vaší tak plynně napsané, výborně podložené knize a v ní velice povedenému spojení formy vyprávění s popisem skutečností."

"Bolest, kterou jste pociťoval při poznání pravdy o Benešovi a některých Vašich spoluobčanech, byla podobná té, kterou jsem pociťoval já roku 1955, když jsem si uvědomil rozsah holokaustu...."

Nedovolená protiagrese

Vyhnání Němců z východní Evropy jako pragmatický problém a problém přirozeného práva

S tématem jako je vyhnání Němců z východní Evropy lze dnes sotva něco získat. Evropa, ale dokonce i Německo a Rakousko, přecházejí většinou skutečnost totalního vyhnání 10 milionů lidí a vyvlastnění všeho jejich majetku pokrčením ramen. (...)

Odůvodněním tolerance tohoto bezpráví na německých vyhnancích je obvykle to, že vyhnání Němců bylo spravedlivým trestem za násilné činy nacistického Německa a jako takové je třeba je přijmout. Je vytvořen vztah příčiny a důsledku mezi útočnou válkou, která byla započata Němci, a oním takříkajíc spravedlivým trestem. Na jejich vyhnání z východní Evropy a na tento historicky vztah příčiny a důsledku, je zároveň pohlíženo jako na odůvodnění a ospravedlnění.

S touto ospravedlňující figurou vyhnání jako důsledku válečného napadení Němci je druhou argumentační figurou... (...)

Tento druhý argument pro odůvodnění vyhnání do té míry nutný, kdy je známo, že spáchání jednoho zločinu neopravňuje spáchání druhého zločinu jako odpověď na první zločin. Celá myšlenka práva se zakládá spíše na přesvědčení, že zločin může být potrestán jen právem a ne dalším zločinem. Odpovědět na zločin jiným zločinem je principem pomsty, která ústí v nekonečném řetězci aktů msty.

Vyhnání Němců z východní Evropy jako odpověď na útok Německa na východní Evropu a obsazení například Československa, lze vysvětlit jen jako mstu, nikoli ale jako právní jednání, pokud ovšem nepřidáme tu druhou argumentační variantu: argument, že zločiny Němců byly tak hrozné, že trest vyhnání naprosto nebyl nepřiměřeným, ale spíše spravedlivým, že nebyl jen mstou.

Ale i když člověk tuto tezi, že zločiny, které spáchali Němci, představují výjimečné zločiny, příjme, nemohlo by tím být odůvodněna výjimečná odveta, protože by ji tím člověk postavil na stejný stupeň s původním činem.

Za normálních okolností by nikoho nenapadlo, že obsazení země jinou zemí bude později okupovanou zemi opravňovat vyhnat ze své země všechny občany, kteří patřili k národnosti dřívějšího agresora a okrást je o jejich majetek.

Česká republika je ovšem názoru, že na základě obsazení Československa Němci ve druhé světové válce, zanikla vlastnická práva bývalých českých občanů německého původu a že toto je potvrzeno také česko-německou deklarací z roku 1997, která tyto majetkové nároky prohlásila za vyřízené a právně neplatné. Německá vláda za spolkového kancléře Kohl(a) byla naproti tomu toho názoru, že majetková práva nadále existují.

Důsledek započetí války Němci

Předpokladem porozumění českého hodnocení právního stavu v otázce vyhnání a vlastnictví nabízí zpráva českého předsedy vlády z roku 1997, Václava Klause, pro český parlament. Klaus zdůvodňoval podepsání česko-německého prohlášení českou stranou tím, že německá vláda prohlášením uznala, že mezi válečnými událostmi a vysídlením obyvatel Čech německého původu po válce existuje příčinný vztah. Německá vláda bohužel opomněla vystoupit proti tomuto dodatečnému výkladu, takže mohl vzniknout dojem, že souhlasí výkladem té zprávy.

Ve výkladu této zprávy je vyhnání a vyvlastnění interpretováno jako důsledek války, který je třeba jako takový přijmout, a který patří k takzvaným "výsledkům druhé světové války". Také německá vláda má sklon pohlížet na vyhnání Němců z Čech, Polska a Ruska na konci druhé světové války jako na její důsledek, je třeba přijmout a ne se dále dotazovat na jeho pozadí - kvůli klidu v Evropě. To je ale předpoklad k tomu, že při takovémto pohledu na práva postižených, ale i civilní právo v Evropě, nedojdou cíle. Snažíme se o proces smíření a zároveň o zrušení základní normy přirozeného práva. Skutečný smírčí proces může mít úspěch, jen když se budeme držet norem přirozeného práva a právo nebudeme podrobovat silným úvahám o prospěšnosti.

Přirozené právo zakazuje nucené vyvlastnění a vyvlastnění bez náhrady a samozřejmě zakazuje ještě přísněji vyhnání jednotlivců nebo skupin. Zakazuje jak vyvlastnění uvnitř země, nějakým suverénem jako i vyvlastnění jiné země vítěznými mocnostmi jako důsledek války. Vítěz může požadovat reparace, ne ale vyvlastění bez náhrady nebo "transfer obyvatelstva". Ani monarcha ani suverenita lidu nemá právo vzít politickým rozhodnutím právoplatným vlastníkům jejich majetek a vyhnat je z jejich dědičné země. Toto platí i o majetkových právech zločinců a obzvláště pro majetková práva dětí zločinců. Také majetek zločinců může být zabaveno jen v rámci trestního řízení a podle zákona, ne ale jako msta. (...)

Skutečnost, že Druhou světovou válku začala Německá říše, nemůže opravňovat vyhnání německého obyvatelstva z Československa a dnešního Polska po skončení války. Především, vyhnání postihlo všechny, bez ohledu na to, jestli byli pro či proti válce. Ale i kdybychom - ještě jednou v myšlenkovém experimentu - vzali v úvahu, že všichni obyvatelé Sudet a německých oblastí na východě druhou světovou válku chtěli, nebyl by to důvod pro jejich vyhnání po válce a nic by to nezměnilo na protiprávním charakteru vyhnání a vyvlastnění, protože vyhnání německých občanů nestálo v přiměřeném vztahu k zahájení války Německou říší. (...)

Že si polský a český stát mohl dovolit vyhnat a vyvlastnit obyvatelstvo (...), je možné vysvětlit jen dvěmi fenomény:

- jednáním v afektu spontánní pomsty na okupantech, kteří započali válku a

- postupem v jakémsi afektu spáchaného vyhnání a vyvlastnění nastupujícím "Národním komunismem".

Ten vytvořil možnost, postavit vyhnání na trvalý základ, všichni soukromí vlastníci byli zbaveni majetku - ovšem ne všichni vyvlastnění se stali kolektivními vlastníky českého a polského státu, nýbrž bývalí němečtí vlastníci byli na základě jejich národnosti z kolektivního vlastnictví "lidových republik" vyloučeni.

Princip přiměřenosti musí být zohledněn

Přirozené právo se snaží hledat nitky práva i tam, kde se lidé zapletli hluboko do bezpráví.

Proto nemůže být Německo, jako agresor druhé světové války, prohlášeno za zcela bezprávné a východní sousedé touto agresí trpící za vždy v právu. Spíše je nutné se ptát, která práva muselo německé obyvatelstvo vlastnit na konci války, i přes bezpráví jejich politického vedení.

Vodítkem k posouzení této otázky může být norma přirozeného práva jednání s dvojitým účinkem. Podle principu jednání s dvojím účinkem musí ten, který se brání agresorovi při obraně respektovat přiměřenost prostředků. Neexistuje právo odpovědět na agresi protiagresí, která nemá žádný vztah k činu původního agresora. (...)

Uplatníme-li tento princip jednání s dvojím účinkem na obranu v době války, je rozpoznatelné, že není povolena žádná neomezená obrana. Vyhnání a vyvlastnění Němců tak představuje, přes zločiny nacinálněsocilistické politiky, nedovolenou a nepřiměřenou, přirozeným právem nekrytou protiagresy a tím bezpráví.

Není možné na obsazení vlastní země jako na akt agrese odpovědět neomezenou protireakcí a protiagresí totálního vyhnání protivníkova obyvatelstva. Země Rusko, Polsko a Československo nebyly oprávněny opětovat agresi Německa kolektivním vyhnáním obyvatelstva celých pásů území. Z hlediska přirozeného a mezinárodního práva byly dovolené reparace, obsazení, konfiskace, anexe, nikoli ale totální vyhnání protivníkova obyvatelstva. (...)

Status quo ante není restaurovatelný, protože mezi tím vzniklo domovské právo lidí, kteří tam žili po válce. Obnovitelná jsou jen některá vlastnická práva. Ztráta vlasti musí být přijata jako důsledek války, naproti tomu trvalé nerespektování práva osobního a vlastnického nesmí být akceptováno. Pokud je nerespektování vlastnického práva důsledkem války, je je jako takové nutné napravit. (...)

Trval jsem na právnickém stanovisku ne proto, že bych si myslel, že je možná úplná restituce německého majetku. Zkušenost kterou jsem získal díky své ženě, Češce, a našemu synovi, který má české a německé státní občanství, mě přesvědčila o tom, že dovolávání se obnovení statu quo ante po roce 1955 by způsobilo více škod než užitku. Zdá se mi ale možné a skromné požadovat, aby Polsko, Česká republika a Rusko učinily gesto přiznání způsobeného bezpráví. (...)

Když se po Německu a Rakousku požaduje udělat za majetkovými právy vyhnaných čáru, čemuž se nelze vyhnout, musíme být také připraveni udělat čáru za civilními nároky východních sousedů vůči Německu a Rakousku. (...)

Pokud jsou žaloby o odškodnění nuceně nasazených v Německu během druhé světové války civilními žalobami, musí být při nejmenším přihlédnuto k civilním nárokům německých občanů vůči východním sousedům Německa. Je to při žalobách civilního práva obvyklé. Při zúčtování součtu nároků německých občanů se součtem nároků českých a polských nuceně nasazených by se nároky posledně jmenovaných rovnaly nule, protože ztráty majetku všech německých občanů překračují nároky všech nuceně nasazených Čechů a Poláků. (...)

Německo stejně jako Rakousko a jejich východní sousedé - a ne jen Německo a Rakousko - musí žádat o odpuštění. Pokud tomu tak ale je, měla by česká a polská strana stejně jako americká přestat trvat na protikladu morálky a práva. Tento falešný protiklad morálky a práva, který vůči Německu uplatňuje neomezenou vinu s jejími důsledky, vlastní porušení práva vyhnáním a vyvlastněním ale představuje jako morální a právní drobnost, není spravedlivý vůči jednotnosti práva a morálky. (...)

Vztah k východním sousedům je pro Německo velice významný, protože ve východní Evropě probíhalo spolupůsobení Slovanů a Němců, které pro obě strany mělo významné důsledky. Že s sebou toto soužití přineslo také velkou zátěž, stejně jako třeba dělení polského národa Pruskem a Rakouskem - velké bezpráví historie - nebo politická a kulturní nadvláda Rakouska nad Čechami, je nepřehlédnutelné. Že však "spojení" mezi Slovany a Němci bylo plodné také historicky v kultuře severovýchodní Evropy, je rovněž tak nepřehlédnutelné.

Pokud má usmíření mezi Poláky a Němci a mezi Čechy a Němci překonat "kýčovité usmíření", musí být právní stanovisko uznáno i pro Německo, i když obnovení starých práv není možné. Bez uznání práva, onoho pro všechny lidi platného přirozeného práva, nemůže existovat žádné skutečné usmíření, protože usmířit se s druhým mohu jen, když jím jsem uznán jako právní osoba a je jím uznáno moje právo.

Autor je ředitelem výzkumného institutu filosofie v Hannover(u) a vyučuje na univerzitě ve Witten-Herdecke.

Vina vítězů

Zlo je nakažlivé: Také vyhnání Němců po Druhé světové válce bylo těžkým bezprávím.

Od Bohumila Doležala, politologa na Karlově univerzitě v Praze

Pramen: Frankfurter Allgemeine Zeitung z 20.03.2001

Demokratické státy západu ve velkých válkách minulého století prokázaly, že jsou schopny vzdorovat agresorovi. Těžko se ale vyrovnávají s úplným odstraněním válek. Tak se Druhá světová válka ani padesát let po svém konci ještě nestala skutečně minulostí. Příležitostně můžeme mít dojem, že mír, který zažíváme, je jen pokračováním války jinými prostředky: Vítězové Druhé světové války triumfují ještě i dnes; sice již ne na bitevních polích, ale v konferenčních prostorách. A poražení již sice neztrácí svůj život ale své peníze.

Je dobře, že jsou odškodněni nuceně nasazení. Chceme ale být nespravedlivý vůči mnohonásobnému bezpráví, ke kterému docházelo ve velké válce? Před nějakou dobou napsal slovenský prezident Šuster v dopisu jedné sudetoněmecké kulturní instituci, že by se země, které po skončení Druhé světové války vyhnaly Němce, měly stejně jako v případě holokaustu naučit přiznat svoji vinu, aby budoucím generacím ukázaly, že Evropa by mohla být vystavěna pouze na principech tolerance, porozumění a humanity; příležitostná omluva za "tragický omyl" vyhnání nestačí. Po spěšně započatém rozhovoru s ministrem zahraničí slovenský prezident samozřejmě vysvětloval, že svojí výzvou v žádném případě nechtěl zpochybnit závěry Postupimské konference.

Také současný americký prezident Bush nazval ve svém předvolebním boji vyhnání Němců za nejhorší případ kulturní likvidace. Rovněž tak State Department poslal za tímto vyjádřením urychleně ujištění, že se stanovisko Spojených států k Postupimské konferenci a vyhnání nezměnilo.

Přece však, podivná schizofrenie mocných tohoto světa na tom nic nezmění: Také vyhnání Němců bylo bezprávím; ovšem bezpráví, které jako takové nebylo všeobecně uznáno. Především nebylo uznáno těmi, kteří je vymysleli, naplánovali a provedli.

Neochota české veřejnosti vzít na vědomí tvrdou realitu, sice není správná, ale pochopitelná. Tak se člověk staví k záležitosti, která mu je nanejvýš nepříjemná, protože tuší, že na něčem nese vinu a že je po něm právem možné požadovat satisfakci. Česko-německá deklarace byla minimálním kompromisem, který by měl a mohl sloužit jako výchozí bod upřímné české reflexe vyhnání. Bohužel, politické vedení České Republiky bylo neschopné správně přijmout i tento minimální kompromis. Oficiálně interpretuje text prohlášení tak, že v něm není odsuzováno vyhnání jako takové, nýbrž jen takzvané excesy, to znamená v průběhu vyhánění spáchané masové zločiny. V tomto bodě se liší oficiální česká a německá interpretace dokumentu.

Sociálně demokratický předseda vlády Zeman byl od začátku horlivým zastáncem oficiální české interpretace, kterou si pak ze zbabělosti přivlastnila tehdy vládnoucí Občanská demokratická strana (ODS) a její ministr zahraničí Zieleniec. Je zvláštní, že Zieleniec a politikové, kteří na podzim 1997 opustili ODS, nyní tak silně kritizují Opoziční smlouvu mezi ODS a sociálními demokraty; když s ODS uzavřeli podobně nemravnou, ovšemže nepsanou, smlouvu, když byla v parlamentu projednávána Česko-německá deklarace. Toto zdánlivé řešení mělo v České Republice pro veřejnou diskusi o vyhnání tragické následky. Živý dialog, který se rozvinul mezi zastánci a kritiky vyhnání a který vyústil v iniciativu "Usmíření 95", pozvolna oněměl. Místo něho se nyní povídá na sterilních fórech jako na poloúředním "Česko-německém diskusním fóru", které, nechávajíc nezvládnutý marast ve sklepě, upíná zrak hrdě do budoucnosti. Poloúřední česko-německý dialog není plnohodnotný, protože spočívá na zamlčování či přektucování problematické minulosti.

Schröder(ova) vláda vychází z podstatě správné zásady, že zvládnutí problému vyhnání Němců je především český vnitrostátní problém a že by vměšování se německého státu bylo kontraproduktivní. Čeští nacionalisté z toho ovšem vyvodili závěr: Vše smí být zapomenuto.

Vyhnání Němců nebylo uznáno za bezpráví ani těmi, kteří v Postupimi s tímto brutalním opatřením souhlasili a ještě dnes nejsou připraveni toto rozhodnutí přezkoumat. Řeč je o vítězných západních mocnostech, o Spojených státech a Velké Británii.

V České Republice se často mluví o tom, že revize výsledků Druhé světové války je nepřípustná. Stává se to především tehdy, když se někdo chce věnovat otázce vyhnání veřejně a nepředpojatě. Samozřejmě nikdo nepochybuje o tom, že nacistický režim byl zločinný a zrůdný. Válka s Hitler(em) byla nevyhnutelná a spravedlivá. Hrůzné okolnosti války řádící v celém světě vedly ovšem k tomu, že i ti, kteří byli v právu, tu a tam převzali nečisté metody nepřítele. Zlo je nakažlivé. Kromě toho vedly zločiny nacistů k tomu, že výsledek války byl chápán jako soud nad poraženými. Potřeba potrestání nacistických zločinců tímto nemá být zpochybňována; je jen třeba upozornit na to, že to nejdůležitější při ukončení války je vytvořit všechny potřebné podmínky pro trvalý a spravedlivý mír. Potrestání viníků má nalézt odpovídající prostor jen v rámci tohoto úsilí.

Emocemi nabitá společenská atmosféra po velké válce je neschopná nalézt naprosto spravedlivé řešení všech válkou vyvolaných problémů; pozdější revize je užitečná a nutná. Podstatná část výsledků Druhé světové války je ostatně už revidována: Od roku 1955 je Rakousko svobodné a jednotné. Od konce osmdesátých let jsou středo- a jihovýchodoevropské státy svobodné od ruské vlády. Revize znamená život. V době kdy se usiluje o zmírnění bezpráví války, musí být reflektováno, pojmenováno a zhojeno také bezpráví spáchané vítězi. Protože lidé se od sebe neodlišují tím, že někteří z nich hřeší a jiní ne. Liší se tím, že někteří jsou sto své hříchy přiznat. Neexistuje žádná zvláštní spravedlnost pro poražené, nýbrž jen jedna jediná spravedlnost, která je závazná jak pro vítěze, tak pro poražené.

Souhlas západních mocností s vyhnáním Němců z Československa, Polska, a Maďarska v Postupimi, bylo velkým bezprávím a velkou chybou. Místo aby přenechaly zodpovědnost pouze ruskému diktátorovi, převzaly západní mocnosti dobrovolně část viny. To ale není největší problém. Největším problémem je, že dodnes nejsou ochotni tuto spoluvinu uznat. Místo toho tvrdošíjně lpí na neudržitelném. V době kdy se člověk obrací k hrůzným činům a obětem Druhé světové války, je nemožné nechat bez povšimnutí vinu vítězů. To by odporovalo našemu pojetí spravedlnosti, deformovalo by to naše smýšlení o minulosti a ochromilo by to naše jednání v současnosti a budoucnosti. Mýtus musí ustoupit věcnému a nepředpojatému hodnocení, které bude mít politické důsledky. Jen tak je možné udělat skutečně "tlustou čáru" za Druhou světovou válkou.

Vyhnání nebylo uznáno také některými Němci, kteří měli to štěstí, že nebyli vyhnáni. To si musí Němci vyjasnit mezi sebou. Pro mě - Čecha - zní základní otázka: Co by měli Češi udělat, aby nebyli znovu a znovu konfrontováni se skutečnostmi, které pokládají za své postižení? John F. Kennedy jednou napsal, že ve Spojených státech, ve kterých dříve bojoval bratr proti bratrovi, určité lidské hodnoty nebyly posuzovány podle barvy vlajky, pod kterou člověk bojoval. Fascinující na těchto slovech je připravenost mluvit o bratrech, kteří proti sobě bojovali - i když se v americké občanské válce jednalo o zásadní otázku přípustnosti otroctví. V České Republice bychom se dnes, více než padesát let po konci nejhroznější války lidských historie, měli pokusit aplikovat na sudetské Němce něco podobného; samozřejmě, že ne na Konrad(a) Henlein(a), Karl(a) Hermann(a) Frank(a) či zaměstnance Gestapa, nýbrž na horníky z Mostu (Brüx) a Chomutova (Komotau), na skláře z Krkonoš (Riesengebirge), na dělníky z Ústí nad Labem (Aussig) a na drobné sedláky ze Šumavy (Böhmerwald). Je demagogií tvrdit, že jim šlo o totéž jako Adolf(u) Hitler(ovi) a jeho pochopům.

Übersetzte/Přeložil Antonín Kavalec, září 2001

Akt smíření u památníku obětí pochodu smrti

30.- 31.5.1945 v Pohořelicích 1.11.2000 v 15 hodin

Stojíme zde u památníku německých oběti, které ztratily život v prvních poválečnych týdnech.

Byl to tehdy čas zlomu, kdy se uvolnily nejrůznější emoce: radost a vděčnost za získanou svobodu, smutek nad oběťmi v době nesvobody, neodbytná touha po odplatě za utrpěné bezpráví, a to všechno spojeno se spontánním národním nadšením.

Na tomto pozadi se pak staly věci, které nás dnes děsí. Jednu takovou zlou událost připomíná tento kříž. Jak se to mohlo stát? Co si z toho musíme vzít za ponaučení?

• Není pravda, že každý jednotlivec nese osobní vinu za všechno, co bylo ve jménu jeho národa spácháno.
• Není pravda, že pomsta zjednává spravedlnost.
• Není pravda, že přislušnost k určitému národu je kritériem pro rozlišení dobrého a špatného člověka.

Pravdou je, že dnes jsme všichni, zvláštně my Křesťané, postaveni před úkol být tvůrci pokoje tam, kde v minulosti zuřila nenávist. O to víc v letošním roce, který církev slaví jako milostivé léto, jako svatý rok, v němž jsme vyzýváni k posvěcování času a uzdravování vzpomínek. Církev nás zve, abychom hojílí rány minulosti, v modlitbě vraceli mrtvým obětem lidskou důstojnost, a mohli tak nezatížení a uzdravení vkročit do nového tisíciletí.

Toto zpřitomnění nás nemá týrat, ale má nám pomáhat. Nepřipomínat si by bylo nebezpečné. Přpomínáním totiž dostává smrt i těchto obětí jistý smysl. Je nám výzvou nasadit všechny naše síly pro mír a spravedlnost, výzvou nikdy nepřipustit, aby lidé byli pronásledování a utlačování, výstrahou, abychom zůstali bdělí vůči všem formám nacionalismu, intolerance a diskriminace.

Připomínáme si oběti pochodu smrti před křížem, který je znamením smrti, ale vzkřížení našého Pana Ježíše Krista. Jako křest'ané to děláme s důvěrou, že našly pokoj a mír u Boha, prosíme o odpuštění ve spojení s Ježíšem Kristem, Synem Božím, který na sebe vzal hřichy celého světa.

A to všechno nás posiluje v důvěře, že uzdravení minulosti se může zdařit, že se nám ve spojení s oběti Ježiše Krista podaří odčinit pýchu a opovržení, zbavit se zatrpklosti a nenávisti, a tím se osvobodit od toho, co nás poutá a svazuje a co nám překáží na cestě do nezatížené budoucnosti.

Víme, že doba bezpráví, které nás krutě zasáhlo v letech okupace, neskončila květnem 1945.

A tak vyznáváme, že ani my, křest'ané, jsme vyhánění německých spoluobčanů z vlasti, ve které po staletí žili a měli ji rádi, nedokázali odsoudit jako protiprávní akt kolektivní viny, že jsme pouze v jednotlivých připadech apelovali na zmírnění jeho nelidského průběhu, že jsme nedostatečně pomáhali tam, kde byla pomoc nezbytně nutná.

A tak vyznáváme naši vinu a prosíme - i zástupně za všechny ty kdo toho ještě nejsou schopni - od odpuštění.

Bud' nám, Kriste, milosrdný, proměň naše srdce a smiluj se nad námí! Kriste eleison.

„Bylo mi 13 – Zůstal jsem sám“ (a tři další příběhy)

od brněnského rodáka Hugo Fritsche

Hlavní část této knihy tvoří překlad z němčiny „Hugo das Delegationskind“ (viz Deutsche Seiten à Bücher).
Překlad: Jiřinka Spěšná, Brno.
ISBN: 80 – 902840 – 4 - 6 Cena: 189.- Kč

Vyšlo za přispení Česko-německého fondu budoucnosti.

O knize napsaly Lidové noviny 21.11.2005 mimo jiné:
Vyprávění Hugo Fritsche, Pavla Macháčka, Zdeny Němcové a Vladimíra Nováka mají rozdílnou literární kvalitu, záměr je však autorům společný: vložit osobní kámen do mozaiky poznání historie, která, ač nepříliš vzdálená, stále má mnoho nedořešených aspektů. Podnětem k vydání knihy bylo sedmnáct kapitol vzpomínek Huga Fritsche, jež autor s názvem Zůstal jsem sám zveřejnil nejprve vlastním nákladem. Dnes dvaasedmdesátiletý muž se v nich vyrovnává s traumatem svého dospívání: jeho rodina v posledních týdnech války prchala z Brna (otec, finanční rada, byl československý občan německé národnosti, nikoli nacista a dlouho nevěřil, že je třeba někam utíkat), nedostala se však do Bavorska. Během cesty, internace v nelidských podmínkách na Strahově, nucených pracích v „táboře smrti“ v Prosečnici a koncentračním táboře pro Němce v Lešanech postupně Hugovi zemřeli oba bratři – miminko nepřežilo nedostatek jídla a hygieny, starší bratr Gerhard zemřel na tyfus. Stejně dopadla babička, která byla Češka, ale odmítla opustit rodinu, hlad a tyfus nakonec skolil i matku a otce. Díky Červenému kříži a příbuzným v Rakousku se Hugovi podařilo přežit a vystěhovat se.

Přísně dokumentaristicky popisuje Hugo Fritsch detaily rodinné tragédie. Bez emocí, bez politických komentářů, prostě jen uvádí události, které na vlastní kůži zažil a posléze, po mnoha letech, kdy se mohl do rodné země vracet, pečlivě k nim ověřoval a dohledával fakta. Úzkostlivě se snaží o objektivitu, nerozdmýchává ani trpkost ani lítost ani nevolá po odplatě, jeho střízlivý jazyk je o to působivější. Šlo mu na třináctý rok a přihlížel, jak mu před očima umírají jeho nejbližší, nic víc.

Na rozdíl od úzkostlivě apolitického hlavního textu Huga Fritsche a lidsky přesvědčivé vzpomínky Zdeny Němcové, jsou texty Pavla Macháčka a Vladimíra Nováka prostoupeny agitací víc, než bylo nutné. I jejich příběhy jsou silné a nepotřebují berličky. Kdyby se autoři rozhodli zpracovat je literárně, obstály by samy o sobě.

Marta Švagrová