Začněme trošku zeširoka. V Čechách a na Moravě žili Češi a Němci 800 let spolu a vedle sebe. Aby člověk rozuměl nejmladší historii, musí se vrátit přinejmenším k "Třicetileté válce let 1914 až 1945 (citát John Major 1985). Aby prezident Wilson získal sympatie Američanů, kteří americkou intervenci odmítali, prohlásil "právo na sebeurčení národů" za jeden z válečných cílů. Když se ve versailleském diktátu ukázalo, že toto právo pro Němce neplatí, stáhnul se zpět. Diktát sice podepsal, ale kongres a senát se podpisu bránili a Amerika s Německem uzavřela roku 1921 separátní mír.

Kdo věří, že Versailles byla smlouvou, měl by si přečíst knihu francouzského diplomata Alcide Ebray z roku 1996: "Nečistý mír. Versailles - druhé dějství vyhlazovací války proti Německu ve dvacátém století". Versailles byla nedemokratickým požadavkem vzhledem k právu na sebeurčení národů. "První křížová výprava" Ameriky měla osudné následky: Wilson, Versailles, Hitler. Kdyby měl Hitler smysl pro humor, nechal by Wilsonovi postavit mnoho památníků.

Jak vzniklo Československo? Po konci první fáze manifestů "Třicetileté války" roku 1918 připravovali francouzští politikové druhou fázi manifestů. Jedním z prostředků k vyprovokování konfliktů bylo obklíčit Německo nepřátelskými státy, které obsahovaly německé menšiny, pro které jak již bylo řečeno, neplatilo právo na sebeurčení, ČSR a Polsko proti Německu a Jugoslávie proti Rakousku.

20. září 1918 požádala Praha Spojené státy americké o souhlas s přičleněním Sudet. Wilson poslal do nově zřízené "ČSR" zvláštního vyslance Archibald(a) Coolidge(e). Měl podat návrhy na uskutečnění práva na sebeurčení "Sudeten Germans". Poté co byl 4. března 1919 svědkem zásahu české milice proti klidným německým demonstrantům (54 mrtvých, mezi nimi ženy a děti), doporučil ve své správě přičlenění čistě německy mluvících oblastí k Německu či Rakousku. Masarykovi a Benešovi se podařilo americkému plánu uniknout tak, že se jim podařilo přesvědčit Francouze, že založení francouzských satelitních států je pro ně lepší možností - což přesně odpovídalo Clemenceaus(ovým) plánům.

Jak vzniklo teritorium Československé republiky? 2. září 1918 uznaly vítězné mocnosti samozvanou československou Národní radu jako de facto vládu. 22. listopadu 1918 vydala Republika Německo-Rakousko zákon, který prohlásil homogenní sídla rakouských Němců (jihomoravských Němců, jihočeských Němců a jiných) za součást území státu. Ale 3. prosince 1918 je obsadili čeští legionáři, to znamená skupiny dezertérů rakouské armády. Rakouská republika byla vojensky bezmocná. Kniha známého odborníka na lidská práva Felixe Ermacora "Nezvládnutý mír. St Germain a následky" (Wien, München 1989) poskytuje přesný obraz. 10. září 1919 byla v trianonském diktátu agrese a okupace okrajových území uznána za dokonanou skutečnost (fait accompli) a dodatečně legalizována.

Toto obsazení bylo z hlediska lidského práva zločinem stejného druhu jako Hitler(ovo) obsazení Druhé republiky roku 1939.

Pozdější námitka Čechů, že se sudetští Němci vůči nové republice nechovali loajálně, je neudržitelná. Ačkoliv byly do nového státu vnuceni a slib mnohonárodnostního státu podle švýcarského modelu byl porušen, pokoušeli se pro všední dny udělat z katastrofy to nejlepší. Čechizace byla ale stále militantnější. Když v létě 1938 pověřil Chamberlain lorda Runciman(a), aby prověřil poměry, diagnostikoval tento ve své zprávě masivní potlačování německy mluvícího obyvatelstva a doporučil proto, oddělit německy mluvící oblasti od ČSR a přidělit je odpovídajícím sousedům.

1936 přestala Československá republika být demokratickým ústavním státem. 31. května 1936 přišel "Zákon o obraně státu", který zrušil ústavní práva Němců a Maďarů; policejní přehmaty, svévolná zatčení a cenzura byly na denním pořádku. Na podzim 1938 byly zabaveny radiové přijímače, motocykly a kola sudetoněmeckých občanů. Jedno často citované Benešovo diktum z roku 1937 vrhá světlo na jeho smýšlení: "Raději Hitler ve Vídni, než Habsburkové". Ne nadarmo byl Beneš také prezidentem "České strany národně sociální", jejíž stranický program Hitler jednoduše převzal do svojí Nacionálně socialistické německé strany dělníků (NSDAP).

Mnichovská smlouva byla korekturou jedné z chyb versailleského diktátu. Pod dojmem Runciman(ovi) zprávy doporučoval obzvláště Chamberlain v oblastech osídlených Němci plebiscit. Benešova vláda měla na smlouvě nepřímo svůj podíl. V půlce září poslal Beneš ministra Jaromíra Nečase do Paříže s instrukcí v každém případě se v dotyčných oblastech vyhnout plebiscitu a jejich podstoupení "Hitlerovi takříkajíc vnutit". Z hlediska národnostního práva je sice tato událost irelevantní, protože není předmětem oficiálních smluv, ale historicky je důležitá a dokumentovaná (v "Daladier(ových) spisech" v národní knihovně v Paříži). Beneš se zde chtěl vyhnout tomu, aby asi 3,5 milionu obyvatel jeho státu ČSR odmítlo, a v zahraničí by platili za "oběti" násilného aktu. 19. září 1938 vyhlásili Londýn (Chamberlain) a Paříž (Daladier), že jsou pro "předání německy osídlených oblastí Německu", to znamená, že přijali Benešův návrh. 21. září byla smlouva, která měla souhlas všech stran, hotová. Kdyby Hitler nepadl do pasti a kdyby trval na Chamberlain(ových) požadavcích, získal by požehnání bohyně demokracie. Fakta o účasti Československé republiky na předběžné smlouvě jsou prakticky držena v tajnosti, aby "Mnichov" neztratil svůj význam jako symbol "appeasementu".

Obsazení okrajových oblastí německými oddíly na podzim 1938 předcházelo následující: Ústup Čechů se, až na několik málo výjimek, uskutečňoval spořádaně. Personál, který byl sem do okrajových oblastí přesídlen za účelem čechizace, proudil, protože pozbyl funkce, se svým mobilním majetkem zpět do vnitrozemí. Podle smlouvy byla obyvatelům nabídnuta možnost buď zůstat (s následným udělením státního občanství pro všechny) nebo se rozhodnout pro Druhou ČSR a oblast opustit. Židé, kteří neodešli už dříve, téměř všichni využili druhé možnosti. Koho udivuje, že vstup německých oddílů byl obyvateli, kteří zůstali, oslavován? Nyní se zbavili šikany. Z 800.000 nezaměstnaných Československé republiky připadalo 500.000 jen na německé oblasti a mnoho z nich stálo na pokraji hladu. Doufali ve zlepšení. Z Třetí říše si udělali fikci, což rovněž tak nijak neudivuje, pokud si člověk uvědomí, jak málo informačních možností tehdy lidé měli k dispozici

Vypuzení německého obyvatelstva bylo naplánováno už roku 1918. Jako o druhé alternativě se roku 1919 uvažovalo: ... dříve než se Německo vzpomene na sebe sama, bude celé české území bez jakéhokoli násilí českým... , Pokud tento proces nebude probíhat dostatečně rychle, přistoupíme k vysídlení německého elementu..." (Josef L. Stehule, Československy stát v mezinárodním právu a styku, Praha 1919, otištěno in ”Odsun", Mnichov 2000).

Od léta 1939 mohl Beneš pro svůj projekt získat část anglického vedení,Sir Robert Vansittart požadoval už v lednu 1940 přesídlení sudetských Němců do "staré říše". Roku 1943 dovolila Benešovi historická situace zavést realizaci "etnic cleaning". Proti vůli Churchilla, který zradu na Polácích předvídal, cestoval Beneš do Moskvy, slíbil Molotovovi souhlas českého státu se Stalinovou vládou nad Polskem a Maďarskem a obdržel za to Stalinův ústní souhlas s vyhnáním.

V létě 1945 mohl Beneš odsun rychle provést: asi 3,5 milionu bývalých německy mluvících občanů Václavské koruny bylo zbaveno práv, vyvlastněno a vykázáno. Přitom bylo podle oficiální statistiky zavražděno 270 až 300.000 lidí. "Sudetoněmecký holokaust" rychle přešel po jevišti dějin. Dokonce německy mluvící Židé, kteří přežili, byli vyhnáni. Jedinou výhodu, kterou mělo několik málo z nich, bylo, že si s sebou mohli vzít nábytek, zatímco jejich nemovitosti byly zkonfiskovány. Rozhodující bylo, že mluvili německy; že to byli Židé, lidi nenávidíci Němce nezajímalo.

Provedení působilo naprosto apokalypticky. Historie na sebe znovu vzala podobu hororu. Němečtí vojáci byly věšeni na kůlech pouličních lamp - podle tradice Francouzské revoluce (ČSR byla nakonec francouzskou kreací). Zprostředkovat představu toho co se dělo, není snadné. Způsob zacházení s civilisty byl obdobný. Tak byla zavražděna většina lékařů pražské Univerzitní kliniky a ze zbytku udělali otroky. Početné případy sebevražd ukazují, že se život stal mnoha lidem utrpením. Snad je v tomto smyslu oprávněné - podle dikce spolkového prezidenta Richard(a) von Weizsäcker(a) - mluvit o zavražděných jako o "osvobozených" od života.

Hrůzy během sudetoněmeckého holokaustu byly rozdmýchány náhlým masivním nasazením sdělovacích médií. V dubnu 1945 se z radiových přijímačů a při "závěrečném boji" instalovaných amplionů linula z ruštiny do češtiny přeložená štvavá propaganda Ilji Ehrenburga. Joachim Hoffmann uvádí ve své knize "Stalinova vyhlazovací válka 1941-1945" (Mnichov 1945) příklady. Například Ehrenburg 16.3.1944: "Zabij Němce! Jestli jsi spravedlivý a svědomitý člověk, zabij Němce!" 7.12.1944 o německé ženě: "... tahle plavovlasá čarodějnice nám tak snadno neunikne." Ku příležitosti jeho 100. narozenin v roce 1991 oslavoval feuilleton ve Frankfurter Allgemeine Zeitung Ehrenburga jako "nejvýraznějšího válečného propagandistu", a vysílací stanice SWR2 ho dokonce ctila jako "velkého humanistu".

Po téměř dva roky přetrvávajících tajných jednáních - bez účasti postižených sudetských Němců - byla 21. ledna 1997 schválena "Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji". Česká strana neprokazuje sebemenší vstřícnost. Německá strana přejímá zodpovědnost za vše a prohlašuje, že ona - narozdíl od pojetí práva EU - respektuje Benešovy dekrety, které obsahují amnestii všech zločinů na Němcích. Českým obětem slibuje peníze z daní, zároveň se zdráhá zasadit se za právní nároky sudetských Němců na vlast a majetek a zříká se tak svojí povinností poskytovat ochranu a péči.

Jak je možné vysvětlit nestydatý postoj Kohl(ovy) vlády? Snad neznalosti? Kohl(ův) výrok, že vyhnání bylo "aktem pomsty" za dobu nacistické okupace, ve skutečnosti svědčí o obdivuhodné ignoranci. Politolog Wilhelm Hennis poukazuje na to, že je Kohl(ovu) vládu je kvůli jejímu chování vůči starým vlastníkům možné beztrestně označovat za "lháře, zloděje a přechovávače". Hlavní faktor bude ale zřejmě následující: V letech, ve kterých se jednalo o "deklaraci", určovali běh věcí Kohl a Genscher. Nabídli Francouzům obětí západoněmeckou marku jako zálohu za dovolení moci se účastnit zahraniční a obranné politiky. Genscher se chopil iniciativy už 26. února 1988. Nešlo to ovšem podle plánu, protože návnada byla spotřebována už opětným sjednocením Německa. Kohl(ovi) se v tomto okamžiku zdálo "politicky rozumné" ukázat, že je ochoten ustoupit. Od 15. dubna 1999 vyzívá Evropský parlament Českou republiku k odvolání s Benešových Dekretů, které jsou s evropským právem neslučitelné. Pokud by Česká republika byla přijata do Evropské unie, aniž by vyslovila takové odvolání, potom by se EU provinila legalizací genocidy. Jak by pak mohla předstoupit u soudu před Miloševič?

Prof.Dr.Gerard Radnitzky vyučoval teorii vědy na univerzitách ve Švédsku, USA, Japonsku a naposledy na Univerzitě Trier. Podívejte se na jeho publikace (www.radnitzky.de).

© BRUNA Prosinec 1999-2002  Webmaster: CGCWebdesign@gmx.de