Dějiny židovské obce v Brně
od krále Přemysla Otakara II. až do ČSR

Předmluva
Protože na našich stránkách neustále usilujeme o pravdivé zaznamenávání dějin, je třeba podívat se také na život a osud našich bývalých židovských spoluobčanů.
Jeden vyhnaný brněnský Němec, narozený roku 1919, nám popsal historické souvislosti. Jeho líčení začíná v hodně dávných dobách, pak nám ale ukazuje pestrou minulost brněnských Židů plnou zvratů až do konce ČSR. Onen konec zpečetila německá Říše zřízením protektorátu Čechy a Morava; co potom následovalo, je všeobecně známo. I brněnští Židé byli nuceni procházet tím, co národně-socialistické rasové bludy povýšily na metodu: vyhlazením Židů.

Redakce

Předmluva Dr. Ericha Pillweina
Tuto zprávu pojímám z pohledu příslušníka generace, která se narodila těsně před koncem 1. světové války a od narození byla součástí Československa. Nevěděli jsme nic – a to považuji za důležité mít na paměti — nic o tom všem, co se v německé Říši dělo Židům od roku 1933 . Byli jsme mladí, nečetli jsme vůbec noviny, a když už ano, pak spíše sportovní rubriku než politické zprávy. Měli jsme židovské spolužáky a často jsme se s nimi kamarádili. Já sám jsem měl v době, kdy jsem se učil na zubního technika, židovského šéfa, což mi umožnilo nahlédnout hlouběji do života Židů.
Německa jsme si my, chlapci, pořádně všimli až v roce 1936 – kvůli olympijským hrám v Berlíně. Ale nejenom my, kteří jsme mohli být při tom, – mě bylo tehdy 17 let – jsme se vrátili nadšení, skoro celý svět byl z Německa celý u vytržení. Že se začínalo za nacistického režimu měnit na , jak by se dnes řeklo, „zlotřilý stát“ (Schurkenstaat), to nikomu nedocházelo. Režim se pravděpodobně postaral i o to, aby se nedaly vypozorovat žádné známky předchozích událostí. Nevšimli jsem si ničeho, ale vůbec žádného náznaku pronásledování Židů. To se nám odhalilo v Brně až v roce 1939, poté co německé oddíly vpochodovaly do země a co byl zřízen Protektorát. Gestapo a další síly, které dorazily z Říše, se postaraly o to, aby naši židovští spolužáci náhle zmizeli, aby byli Židé vypovězeni z veřejného života a abychom my nakonec vídali Židy na ulicích se žlutými hvězdami. Vše ostatní se však odehrávalo především skrytě a s nejasnými náznaky, Židé se dostali do pracovních táborů.

1. část – Historické ohlédnutí

začíná založením města. Neboť již za vlády krále Přemysla Otakara II. (1253-1278) bydleli v Brně Židé. Avšak osud brněnské židovské obce po celá staletí stále provázely vzestupy a pády, tolerance a dokonce přízeň, přerušovaná krutým strádáním ba dokonce pronásledováním a vyhnáním. Ve století, které následovalo po Přemyslu Otakarovi, jsou Židé viněni z moru, „černé smrti“; bylo jim dáváno za vinu, že otrávili studny. Brna se to ovšem nedotklo, ba naopak Karel Lucemburský, pozdější císař Karel IV., který spravoval Markrabství moravské, přijal opatření, která umožnila hromadné stěhování Židů do města.

Husitské války
Teprve náboženský fanatismus vyvolaný během husitských válek, který jde často ruku v ruce se záviděním tomu, kdo má peníze, tomu znamenal konec, což nakonec vedlo k vyhnání brněnské židovské komunity. V roce 1454 museli brněnští Židé opustit město a král Ladislav V. (Pohrobek) daroval židovské domy a pozemky, jakož i židovský hřbitov brněnské obci.

Třicetiletá válka
změnila osud Židů a jejich postavení, protože poskytli mnohým královským městům vysoké půjčky. Poté obnovil císař Ferdinand II. (1619-1637) jejich privilegia a vrátil jim jejich kupecká a obchodnická práva. Toto „narovnání škody“ však bylo mnoha městy, bohužel i Brnem, zredukováno, a dokonce i obcházeno díky mazaným správním předpisům.

Doba Marie Terezie
Za vlády Marie Terezie byli Židé nuceni zpočátku také velice trpět, přesto vlivní židovští poradci uspěli v tom, že byli vyslyšeni u dvora a dosáhli zrušení opatření vedoucích k pronásledování. Do této doby spadá také vybudování tkalcovny, barvírny a továrny na výrobu prádla v Brně, kterou později převzalo konsorcium, v němž sedělo mnoho Židů. Měli nyní možnost mluvit do záležitostí, i když vedením projektu byl pověřen Holanďan Leopold von Köffiller. V té době vznikla v Brně také první tiskárna hebrejských knih.

Doba císaře Josefa II.
Teprve vláda Josefa II. a vydání jeho tolerančního patentu v roce 1782 zrušily zvláštní nařízení platné pro Židy, která s sebou nesla pro Židy náročná a zatěžující omezení. I během vlády tří nástupců císaře Josefa se mohla brněnská židovská obec dále rozvíjet. Ačkoli tehdy smělo ve městě a na předměstí bydlet jen málo Židů — sčítání lidu z roku 1804 se zmiňuje celkem jen o 135 příslušnících této komunity —‚ již se z nich stal vlivný hospodářský faktor.

2. část – „Novověk“

Počátek brněnské náboženské obce
Doposud relativně malá hrstka brněnských Židů se pustila do zakládání brněnské náboženské obce. I když tehdy jich bydlelo přímo v Brně jen několik, hodně z nich se těšilo velkému respektu a také měli značný vliv. Tito i další se ucházeli o přijetí do brněnského domovského svazku, neboť pouze takto měli možnost smět si zažádat o vytvoření obce. Devět členů založilo výbor, který směl zřídit náboženskou obec; za její nejdůležitější úlohu se pokládala výstavba templu, (židovského) hřbitova a povolání rabína.
Již roku 1852 mohl být otevřen hřbitov, zesnulí Židé už nemuseli být převáženi na hřbitovy do jiných míst. V roce 1856 byla dokončena stavba templu (jiné prameny udávají jako datum jeho zasvěcení dokonce září roku 1855).
Brněnská židovská obec podala ohromující výkon.
Lidé velmi ochotně poskytovali dary a půjčky i finanční zálohy. Spokojenost z takto vybudované, velice skvostné synagogy byla obrovská a všeobecná.

V roce 1857 mělo Brno
téměř 60 000 obyvatel, z nichž 2 230 bylo židovského původu, ale jen několik bylo členy náboženského spolku. Významnou roli tehdy sehrál bankéř a majitel továrny na sukno Max Gomperz, pozdější rytíř von G., který se za podpory dalších zasadil o zrušení diskriminačních nařízení.
Stále však chyběl rabín; po mnoha veřejných oznámeních a slyšeních byl nalezen v osobě Dr. Barucha Placzeka. Představenstvo také intenzívně zaměstnávala otázka vyučování, neboť vláda byla toho názoru, že je údajně dostatek obecných škol, takže zřízení vlastní židovské školy prý není nutné. Dostupné soukromé školy byly nakonec přemístěny k obecné škole Sv. Jakuba na Solniční ulici (Salzamtsgasse), kde městská rada poskytla náboženské obci bezplatně prostory k užívání.

Ústavní zákony z roku 1867
stvrdily regulaci právních poměrů náboženských společenství, ale teprve v roce 1890 byl schválen nezbytný zákon, který upravoval vnější právní poměry Židů. Tím byl dán volný prostor pro vznik náboženské obce, což prospělo veškerému kulturnímu a sociálnímu rozvoji.
V Brně tehdy žilo více než 7 000 Židů a jejich role při zakládání továren a jiných průmyslových podniků, v obchodě a bankovnictví, ve funkci lékařů, advokátů, stavitelů, architektů a inženýrů byla pro rozvoj města neodmyslitelná.
Protože obec se stále rozrůstala, což mělo za následek přespříliš lidí v templu, hledalo představenstvo vhodný pozemek a našlo ho na Kolišti, kde mohl být v letech 1905/1906 vystavěn druhý templ.

1. světová válka
přinesla i náboženské obci četné nesnáze, hlavně nedostatek financí. I z toho důvodu se nepodařilo rozšířit židovský hřbitov, i když to bylo nutné. Teprve roku 1926 mohla být zakoupena dvě pole za účelem zvětšení hřbitova.
Velké zásluhy měla brněnská židovská obec při péči o židovské běžence, kteří uprchli před Rusy z Haliče a dostali se až do Brna. Židovská obec tehdy vybrala více než 400 000 korun a velké množství věcných darů.

Po pádu rakousko-uherské monarchie
byla vyhlášena Československá republika, což přineslo změny i pro náboženskou obec. Po vypracování nových stanov se v roce 1921 konaly volby, v nichž byl zvolen představeným obce Samuel Beran. S ohledem na nové státní uspořádání byla v orgánech náboženské obce zavedena dvojjazyčnost. Stalo se tak i s ohledem na to, že stále větší počet židovských dětí navštěvovalo české obecné a měšťanské školy.
V těchto letech došlo také k určitému roztříštění. Ke spolkům, které existovaly již před válkou, se přidružil spolek „Židovská škola“. Spolku se také podařilo tuto školu založit; byla na Hybešově ulici (Hybeschgasse) a tvořila ji pětitřídní obecná škola a osmileté reformní reálné gymnázium. Počet žáku obecné školy činil ve školním roce 1927/28 136 žáků a 177 studentů na gymnáziu. Od školního roku 1928 byla zavedena čeština jako vyučovací jazyk. Dvojjazyčnost se také odrazila při zakládání Svazu Čechů-židů a v česko-židovském Akademickém spolku „Kapper“.

V Brně v roce 1928
čítala židovská obec 10.904 obyvatel. Měla k dispozici dva temply a jeden hřbitov. Bezpochyby je třeba děkovat hlavně cílevědomosti, která se projevila u nově zvolených vedoucích grémií brněnské židovské obce, stejně jako solidaritě a obětavosti obce, že se brzy stala moravskou vzorovou obcí. Proto bylo v Brně mimo jiné i sídlo moravsko-židovského zemského fondu pro správu společného majetku moravských Židů a moravských náboženských obcí.

Literatura: Hugo Gold‚ Die Juden und Judengemeinden Mährens in Vergangenheit und Gegenwart, Brünn