ODKAZ NĚMECKÉHO BRNA

Celý obsah tohoto odkazu (v německém jazyce) si můžete zobrazit na internetové adrese:
www.brünn-das-deutsche-vermächtnis.eu

Zde si přečtěte úvodní slovo:
Sdružení Němců vyhnaných po 2. světové válce z jejich rodného města, B R U N A, usazených ve Spolkové republice Německo, předává veřejnosti tento odkaz.

Seznámíte se zde s výstavbou trvající celá staletí, prospěšnou činností, hospodářskými, uměleckými, literárními, hudebními a vědeckými výkony brněnských Němců.
Je nutno dát takto najevo, že podstatná část dnes českého města Brna má německé kořeny a že Němci ho po staletí formovali.
Dočtete se o historickém vývoji a skutečnostech, jakož i o aktivitách a výkonech v oblasti průmyslu, obchodu, spolků, kulturního života, a taktéž o působení jednotlivých osobností.
Takto může německé Brno, které existovalo až do vyhnání v roce 1945, zůstat zachováno ve vzpomínkách potomků. Cílem je, aby neupadla v zapomnění úspěšná činnost německého obyvatelstva v tomto městě a pro toto město, která byla roku 1945 krutě likvidována.

Předmluva

Co vyjadřuje pojem odkaz ?

Předává se jím zde potomstvu něco z toho, co generace Němců vykonaly během staletí v Brně a pro Brno - největší město Moravy.

Avšak proč jako odkaz? Proč ne den za dnem?

Protože němečtí obyvatelé Brna byli 31. května 1945 svými tehdejšími českými spoluobčany donuceni během 24 hodin, doslova přes noc, opustit město. Jen s tím, co dokázali unést, vykročili pěším pochodem směrem na jih, k rakouským hranicím. O tragických událostech těchto dní se lze dočíst v knize „Der Brünner Todesmarsch“ (Brněnský pochod smrti). Brněnský Němec W. O. popsal v roce 1952, tedy o 7 let později, dojmy a pocity vyhnanců takto:

Když se na nás v roce 1945 přihnala potopa světa a nastalo nevídané peklo, zdálo se jako by život pro nás ztratil svůj smysl. To, co budovaly generace, životní dílo pilných lidí, bylo šmahem zničeno, německá duše našeho rodného města zašlapána. Uvízli jsme jako bezejmenní, se šrámy na těle i na duši, chudí jak kostelní myš a v nouzi opuštěni v cizím světě. Přes noc se z nás řízením dosud zcela bezprecedentního tragického osudu stali štvanci mimo zákon, kteří přestali být lidmi!

Teď se asi ptáte: Proč tehdy Češi vyhnali potomky těch, kteří pospolu po staletí významně ovlivňovali, ba spoluutvářeli osud a rozvoj tohoto města?

Události se daly do pohybu vlastně již v 19. století. České národní obrození vedlo k nárůstu stále silnějšího odporu vůči Němcům, kteří byli (v habsburské monarchii) oporou státu. Češi chtěli nejprve rovnoprávnost jako Maďaři, pak zatoužili po úplné moci. Když ji koncem roku 1918 měli ve svých rukou, začali se – zaslepeni novými pravomocemi – chovat úplně jinak, než bylo obvyklé ve staré  c. a k. monarchii.  Ve zrovna vzniklém Československu začal útlak nečeských národů, jako Němců, Maďarů a Slováků. Roztočila se spirála násilí, diskriminace menšin, které žily ve státě pod nátlakem. Beneš, Masaryk a později Hitle – ti všichni přilévali další olej do ohně.
Nakonec prohráli němečtí, ale také čeští občané Brna.

Vývoj ve 20. století se nemusel nezbytně takto odehrát. Ještě stále se objevovaly záblesky naděje, možnosti jak uniknout ze začarovaného kruhu nacionalismu. Obě národnostní skupiny tak v době habsburské monarchie neměly stále jen neshody, ale v některých oblastech si i dobře rozuměly. Na začátku 20. století to vypadalo, alespoň na Moravě, že politické řešení konfliktů je na dosah.

Moravské vyrovnání

uzavřené na Moravském zemském sněmu v Brně (což je v tomto odkazu podrobně popsáno), mělo obě národnostní skupiny spolu usmířit a umožnit rovnoprávné soužití. Bylo přijato v roce 1905, bohužel však již nemohlo nabýt účinnosti. Nacionalismus „Mladočechů“, přetékající hranice Prahy a přelévající se dále, odplavil pryč veškerý rozum.

Do roku 1939 to byly vedoucí kádry Československa, od roku 1939 pak Hitler, kdo umožnil pokračování neblahého vývoje. Právě národní socialisté nastolili s gestapem a SS v jimi tak zvaném „Restschechei“ (zbytku Česka), v „říšském Protektorátu Čechy a Morava" drakonický režim, což přirozeně vedlo k odporu Čechů, kteří se cítili své rodné zemi zavázáni a povinováni. Když Hitler 17. listopadu 1939 nařídil zavřít všechny české vysoké školy, což vyřadilo další generaci akademicky vzdělaných sil, došlo k silným protestům. Mnoho z těch studentů, kteří demonstrovali již 28. října, v Den vzniku Československa, skončilo v koncentračních táborech, z nichž se mnozí nevrátili.

Odpor ještě zesílil, když vešly ve známost rasové plány národních socialistů, které měly český národ rozdělit do skupiny na ty, kteří měli být „převychováni“, a ty, kteří nebyli považováni tohoto hodni nebo měli být „vysídleni“.
Protože německá říše, která válku vedla, nemohla strpět v týle fronty žádná hnízda odporu, postupovalo gestapo, kriminální policie a SS proti podzemnímu odporu cíleně a se značnou brutalitou. Nemálo Čechů se na tomto spolupodílelo v roli konfidentů. Podlehli nátlaku, který byl na ně vyvíjen, nebo to byli oportunisté, kteří se vyskytují v dějinách od nepaměti.

Když shrneme všechno, co se v těchto „protektorátních letech“ odehrávalo a co je zde pouze naznačeno, pak lze chápat volání Čechů po odplatě. Připadalo jim, že byli o svůj stát, založený v roce 1918, dvakrát připraveni („Mnichov“ a „Protektorát“). Působení gestapa a SS měli ještě v čerstvé paměti. Avšak rozsah, způsob a provedení odplaty přesto stále nejsou omluvitelné, protože ta se zaměřila nikoli na původce, ale především na nezůčastněné Němce. Ti, kteří nesli odpovědnost, uprchli dávno předtím tam, odkud přišli – do „říše“.
Proto by si současná generace Čechů měla položit otázku, co bylo důvodem k vyhnání, co bylo příčinou jednání jejich předků.

Protože pro vraždění, zabíjení, znásilňování atd. nevinných žen, starých lidí a dětí neexistuje ospravedlnění, může být odpovědí pouze to, že na konci války došlo k obrovské mýlce. Omylu živenému nacionalistickou zaslepeností, který se ovšem začal rodit již v 19. století. Omylu souvisejícímu s nevšímavostí vůči rýsujícím se mocenských strukturám na východě, které směřivaly od roku 1945 k novému útlaku národů střední a východní Evropy v podobě komunismu.

Uvážliví Češi, kteří nejsou tak silně svázaní oficiálním stanoviskem nařízeným komunisty, přiznávají, že uškodili sami sobě, když z území státu vyhnali tři a půl milionu Němců, a tím, že zde pak chyběl jejich duševní, hospodářský, umělecký potenciál; veřejně to však nepřiznávají, protože jsou ještě pořád v menšině.

Morální vina, kterou na sebe lidé vzali během vyhnání, by musela tížit svědomí českého národa, ovšem netíží. Proč? Protože dodnes bohužel platí, že v diskutovaných „Benešových dekretech“ vyvlastnění bez jakéhokoli odškodnění a mnoha tisíceronásobné spáchané brutality, včetně vraždění, před vyhnáním a v jeho průběhu, jsou v nezměněné podobě označovány jako v souladu se zákonem a zároveň stanoveny za beztrestné.

Když se zamlčí vina, nelze dosáhnout vnitřního klidu. Toho člověk dosáhne jedině tím, když uzná spáchanou křivdu, přizná ji a pokusí se dosáhnout odpuštění.