Češi a Němci (4)

Po Mnichově: Přesídlení, nebo vyhnání?

Komunistické dějepisectví (čtěte: falšování dějin) se pokoušelo „mnichovské trauma“, – a Mnichov pro ČSR traumatem byl, i když způsobeným vlastní vinou – a ještě vystupňovaným tím, že „vyhnání Čechů v roce 1938“ (z odtržených sudetských oblastí) je vymyšlené. Žádné takové vyhnání se nekonalo, ale čtěte sami dál.

Obsazení pohraničních oblastí německými oddíly na podzim roku 1938 se odehrálo následovně:
Ústup Čechů probíhal, s několika málo výjimkami, spořádaně. Osazenstvo, které zde bylo umístěno kvůli počeštění pohraničních oblastí, přesídlilo se svým movitým majetkem zpátky do vnitrozemí – protože ztratilo svůj význam.
Podle ustanovení dohody měli čeští obyvatelé pohraničních oblastí dvě možnosti:
1. mohli zůstat (s následným, kolektivně propůjčeným státním občastvím), nebo
2. mohli se rozhodnout pro 2. ČSR a opustit oblast.
(Tohoto 2. ustanovení využili hlavně židovští spoluobčané.)
Ať už se občané rozhodli jakkoli, ustanovení byla provedena pokojně, bez jakéhokoli násilí, hektického spěchu či incidentů.

České Rádio 7 hlásilo ohledně první skupiny svého času toto:
Ke konci války žilo v pohraničních oblastech minimálně 600 000 Čechů.
S výjimkou několika regionů tam v minulosti oproti Čechům vždy bylo německé obyvatelstvo ve většině.
Čeští „starousedlíci“, kteří pohraniční oblasti v roce 1938 neopustili ani po onom připojení k německé říši, zpravidla strávili celý svůj život v bezprostředním sousedství Němců. Mnozí z nich žili v německo-českých manželských svazcích a kromě toho zde existovaly různé formy profesních kontaktů a spojení. To dostatečně vysvětluje jejich rozhodnutí setrvat.

Protože se žádné vyhnání nekonalo, je možné nalézt u Milana Churaně pod titulem „Fakta o vyhnání Čechů ze Sudet“:
Počet Čechů a Slováků se v pohraničních oblastech od založení ČSR zřetelně zvýšil. Velký podíl na tomto navýšení měli zaměstnanci státní a veřejné správy (a jejich rodinní příslušníci).
Když pak po mnichovské dohodě přestal v odtržených oblastech existovat český správní aparát, byli jeho zaměstnanci povoláni zpět do českého vnitrozemí (celkem cca 80 000 zaměstnanců veřejné služby se svými rodinnými příslušníky). Totéž platilo pro politickou správu, policii, soudnictví, státní podniky a instituce.
V pohraniční oblasti naopak zůstala většina zemědělců, horníků, dělníků, řemeslníků a drobných podnikatelů. Vyhnání se zkrátka nekonalo...
A mnozí z těch, kteří zprvu prchli, se vrátili zpátky.
V prvních dnech po dohodě na několika místech došlo k akcím proti Čechům ze strany zfanatizovaných henleinovců. Ale to brzy přestalo. Což je velký rozdíl ve srovnání s tím, co se dělo Němcům po květnu 1945. Žádní čeští vojáci nebyli upalování zaživa, žádné těhotné Češky nebyly masakrovány. Češi nemuseli nosit pásky na rukávech, aby bylo poznat, že to jsou Češi, nebyli posíláni do sběrných táborů, nemuseli vykonávat nucené práce.
Ale především, nacistická vláda nevydala žádný dekret, který by nutil Čechy k přesídlení do českého vnitrozemí – to je citace toho nejdůležitějšího ze spisu.

Rádi bychom zakončili tím, protože je to dostatečně prokázáno, že „vyhnání“ Čechů po mnichovské dohodě je fikce, komunistická pohádka. Byla vymyšlena, aby vznikla jakási protiváha skutečného vyhnání tří a půl milionu Němců po konci 2. světové války. Vyhnání, nikoli vysídlení, a bez odškodnění za jejich movitý či nemovitý majetek. Zcela jinak, než to zažili Češi v roce 1938.

Übersetzte/Přeložil Antonín Kavalec, březen 2000